Městečko u Champex-lac bylo velice maličké a hodně poloprázdné. Ještě večer jsme si vyšli na procházku, abychom měli čas si to zde prohlédnou. Evidentně se tu hodně jezdí na kole a v zimě na běžkách. Taky musí být nádherné, když tady zamrzne to jezero. 

Ráno si Petr na kopec vyběhl sám, říkal, že když mě viděl, jak tvrdě spím a nejsem schopná se ani pohnout, že mě nechtěl budit. Dohodli jsme se pouze, že se potkáme na snídani a ať mezi tím sbalím věci do auta, protože do Martigny si musíme kousek popojet. 

Musím říct, že snídaně byla jak z 90. let. Čekali jsme, že když jsme ve Švýcarsku a nejlevnjší ubytování stojí 200 euro, že by to mohlo být něco exkluzivního, ale vlastně jsme byli maličko zklamaní. Cestou jsme si udělali krátkou zastávku v Decathlonu na terapii shoppingem, už ani nevím, pro co jsme jeli, ale koupili jsme Matějovi rukavice na fotbal :). Petr nakupoval a já se zatím snažila nám koupit kafe. V tom centru, kde jsme byli, byla na první pohled taková pěkná kavárna, tak si říkám, že bychom tam mohli mít štěstí s mými požadavky na mléko. Asi 3x jsem se ujištovala, že si rozumíme, že bych ráda ovesné mléko, a že jiné nechci. Slečna stále kývala, že jasný. Když jsem viděla, jak leje do kelímku to normální mléko, tak jí říkám, že je to divný. Mezitím dorazil petr. Kávu jsem zaplatila, ale nechala ji tam. Paní nevěřícně koukala. Stálo nás to asi 9 franků. Takhle naštvaná jsem dlouoho nebyla. Nejvíc mě dokáže naštvat špatné jídlo nebo pití, s ostatním se vyrovnám s klidem. Takže od tohoto okamžiku jsem měla blbou náladu. Dokonce jsem se s Petrem kvůli něčemu trochu poštěkali, pak jsem mu řekla, že mě naštvali s tou kávou a on pochopil, co se ve mě děje a v Sionu mi to vynahradil. Po zbytek dne jsem byla v chillu.

Z Martigny do Leuk vede asi docela slavná vinařská cyklostezska „Chemin du vignobles“. Mají trasy jak pro pěší, tak i kola. Projíždíte podél řeky Rhony a mezi vinicema. Celá cyklotrasa má 83 km, ale na to jsme bohužel neměli čas, i když věřím, že bychom to zvládli, protože podél té řeky to jelo úplně samo. Naše trasa vedla z Martigny do Sionu. Města, které jsem si myslela, že znám pouze z Matrixu, ale tady to bylo krásné městečko s hradem a pevností nad městem. Jedná se dokonce o nejstarší švýcarské městečko. V Sionu jsme si vychutnali paprsky slunce a kávu, abych se zase hodila do pohody. Cestu zpět už jsme víceméně jeli co nejrycheji zpět. Rozhodli jsme se totiž, že večer už přespíme v německé Kostnici (Konstanz) a to znamenalo cca 5h řízení, ale výrazně nás to posune blíže k domovu. Musím říci, že už se moc těším na děti. V něměcku jim asi koupíme nejaký dáreček, abychom si je udobřili. 

Na kole nám cestu zpět foukal silný protivítr, ale i tak jsme jeli průměrně asi 29km/h, protože jsme to hodně dřeli. Byl docela šok, když periferně vedle sebe vídím starou cca 80let paní, jak mě předjíždí. To se mi asi ještě nestalo. Jak mě předjížděla, koukám, že paní má docela slušní silniční kolo s motorem. To mě pobavilo. Až budu stará, chci být jako ona. Paní nabídla Petrovi, at se chytí do háku, že nás provese skrz ten vítr. Tak jsme pokračovali všichni tři až téměř do Martigny zpět k autu. 

Cesta autem do Kostnice byla pohoda, žádné kolony, ale do Kostnice jsme přijeli už za tmy. Měli jsme hezký hotel v centru. Vybalili jsme si pár nejnutnějších věcí a šli ještě na procházku a na vege-Kebab.