Ráno jsme vstaly na pohodu. Nechtěli jsme nikam spěchat. Až když jsme měly obě vybité mobily, zaregistovali jsme, že mají Jordánci jiné zásuvky. Nebo tedy aspoň ty, co byly u nás na pokoji. Vlastně se vším jsme byly závislé na nabíjení. Mobily, počítače, dron i elektronická cigareta. Vzala jsem si kabel na nabíjení a vyrazily jsme na snídani, s tím, že jsme si udělaly zastávku na recepci, zda by mi to nabili. S obavami jsem tam nechala svůj telefon. Při snídani jsem z toho byla celá nervozní, protože jsem se bála, aby mi ho nesebrali a nebo, aby se mi nedostali dovnitř a pomocí NFC si nepostahovali nějaké peníze. Nicméně celá akce skončila tim, že se jim ho nepodařilo nabít a naopak se jim vybil úplně. Po snídani jsme jeli do města Aqaba, potřebovali jsme si koupit datovou simku a redukci do zásuvky a taky vyměnit nějaké peníze. Do navigace jsme si dali obchodní centrum a vyrazily jsme na silnici. Když jsem parkovali, celé nám to bylo divné. Nákupní centrum bylo úplně mrtvé. Cestou jsme potkali týpka, co se ptal kam jdeme. Bára mu zdvořile řekla, že si musíme vyměnit peníze a hledáme směnárnu. On vytáhl pakl peněz a zeptal se kolik potřebujeme. Na recepci v hotelu nám řekli kolik tam mají kurz, a tak jsme tušily od čeho se odpíchnout při směnování. Dopadlo to tak, že týpek nám dál více než by nám dali na recpci, takže jsme byly spokojený a nikam jsme nemuseli. Uvnitř mrtvého centra, byl otevřený jeden obchod. Bylo tam asi 10 mužských prodavačů a jediné my dvě jako zákaznice. Vnutili nám redukci do zásuvky, že je to určitě ta správná. Když jsme to pak na hotelu rozbalily, zjistily jsme, že nám dali standardní evropskou, kterou už máme. Tak jsme si povzdechly nad vyhozenými 10 dolary. V koupelne jsem pak při bližším sledování fénu zjistila, že má zástrčku na britskou redukci. Tu s sebou schodou okolností Bára měla, jásaly jsme, jen to nenabíjelo. Nakonec jsme v kombinaci s množstvím redukci nějak začaly nabíjet. Jen to trvalo velice dlouho. Nastavili jsme si harmonogram nabíjení, abychom obě byly spokojené.

Někdy po obědě jsme měly v plánu vyrazit do pouště Wadí Rum. Nebylo to z našeho hotelu tak daleko. Asi 40 minut jízdy. Bohužel než jsme se vypakovali z hotelu, tak jsme tam dorazili asi v 17:00. Na pokladně ve Wadí Rum nám pán řekl, že musíme pohnout jestli chceme něco vidět. Naše ambice, že půjdeme pěšky byly tatam, když se nám pánové téměř vysmály jestli nejsme úplné lamy. Wadí Rum je obrovská poušť o rozloze skoro 700 kilometrů čtverečních a z toho, co jsme viděli pak z džípu, toho pěšky moc nestinete ujít než vás úplně vysmaží slunce a nezačne tma. No, byly jsme dost šťastné, že jsme si ten džíp nechaly vnutit.

Samotná cesta džípem byl totiž také zážitek. Když jsem sedla dovnitř, začala jsem se podivovat, proč mají na stropě nalepený ten molitan a hlavně takovou vrstvu. Po přibližně 5 minutách jízdy jsme účel molitanu pocítily na vlastní kůži. Mladík (beduin), kterého jsme dostali jako řidiče s námi jel jak na horské dráze. Myslím, že ho i bavilo, jak se my s Bárou brutálně smějeme. Na otázku, proč jede tak rychle, nám odpověděl, že jestli chceme něco vidět a stihnout západ slunce, tak to musíme vzít trochu zvostra. Wadí rum se také říká měsíční údolí. Byla to totální nádhera. Nebylo moc bláznů, kteří by tam vyrazili v průběhu léta, takže tam nebyly miliony turistů, za což jsem vděčná.

Fotily jsme jako o život. Bylo to tak nádherné, že jsme měly pocit, že si musíme všechno vyfotit. Jako kdyby nám nemělo nic uniknout. Ale pak už se prostě jen kocháte. Na západ slunce nás náš Beduin odvezl na hezké místo, kde jsme byli úplně sami. Roztáhli jsme tam deku a on nám uvařil beduínský čaj. Půl hodiny jsme sledovaly, jak slunce zapadá za obzor.

Den plný zážitků. Neměli jsme chuť pít alkohol a tak naším největším úletem obvykle bylo, že jsme si večer koupili vychlazenou količku a šly si lehnout na lehátko, kde jsme buď zase žvaniliy a nebo si četli knížku. Já jsem samozřejmě volala domů, protože se mi po těch mých malých stýskalo.