Jak jsme se neupekly v Jordánsku
Úvod
To takhle jednou mi pípne mobil, koukam na to a říkám si: Bára, co asi chce? S Bárou jsme se naposledy viděly, ještě když jsme žili v Oslo. Od té doby jakoby se slehla zem. Někteří kamarádi odcházejí a jiní přicházejí, a tak tomu osud chtěl, že jsme se zase měly potkat. Trochu jsme se odchýlily od původního plánu, se kterým mě Bára oslovila a to byl výlet do New Yorku. Hledaly jsme jinou destinaci a vybíraly jsme z těch, do kterých naše drahé polovičky nechtěly jet, ale z našeho bucket listu nevymizely. A tak se stalo, že jsme letěly do Jordánska.
Co jsme měly v plánu:
- Skalní město Petra
- Poušť Wadi Rum
- Mrtvé moře
- Wadi Mujib a canyoning
- Aqaba
Souhrnné video z výletu
Den 1 - Sraz na letišti
Hledání správné destinace nám trvalo nějaký čas. Neustále jsme si vyměňovaly zprávy s nápadama, kam letět, ale vždy nám to přišlo buď drahé, dlouhé, nebo nebyly přímé lety. To Jordánsko mi hodně leželo v hlavě. Možná proto, že jsme se dětmi zrovna koukali na Indiana Jonese a Hvězdné války. Byla jsem prostě rozhodnutá, že tam pojedeme. Jenže nebyly přímé lety z Prahy a jet kvůli tomu do Vídně a ještě za zpáteční letenky, které nebyly ani v akci a vycházely na 6500 Kč, se nám fakt něchtělo. Pak při jedné mojí noční akci, kdy jsem nemohla spát a brouzda po internetu, jsem zahlédla zájezd all inclusive za 14 000 s přímým letem do Aqaby. Na malou chvíli mě napadlo, zda jsem normální, že chci na konci srpna letět do Jordánska, ale pak jsem si opět řekla, že dovolená musí být primárně intenzivní a hned jsem to poslala Báře. Tímto rozhodnutím bylo nakonec o vše postaráno. Protože letenky, ubytování, víza, to vše jsme měly v ceně zájezdu a už stačilo jen naplánovat, kdy a kde si půjčime auto a kam všude pojedeme. Jo a taky, co já udělám se zbytekem rodiny. Děti měly v harmonogramu, že poslední týden prázdnin budou u babičky, takže to vlastně pěkně navázalo a pro ně se vlastně tolik neměnilo.
V den odjezdu jsme se potkaly dopoledne rovnou na letišti. Obě jsme ještě vyřizovaly nějaké věci do práce, protože vždy, když se někam odjíždí, věci se obvykle tak trochu po*erou. Naštěstí né nijak moc, takže jsme si to nechtěly kazit.
Hned po odbavení kufru jsme zapadly do Mastercard salonku na terminálu 1, kde jsme až do nástupu do letadla permanentně žvanily. Měly jsme si toho tolik co říct. Přeci jen jsme se neviděly třeba 3 roky. Ale udělaly jsme u toho i jednu důležitou věc a to bylo zakoupení Jordan Passu. Díky němu máte vstup zdarma do Wadi Rum i do Petry.
Let trval asi 4 hodiny a uteklo to jako voda. Dle očekávání nám výlez z letadla málem popálil obličej. Byl to pocit, jako když otevřete troubu a omylem tam strčíte hlavu.
Hned na letišti, jsme si šly pro auto. Týpka z Avis to evidentně hodně překvapilo. Jednak jsme ho probudili, protože se lekl a ještě měl otlačený čelo a jednak nás nechal asi půl hodiny čekat, protože auto neměl připravený a musel si pro něj někam zajet. Mezi tím nás nechal čekat v místnosti, kde bylo vyklimatizováno na 10 stupňů oproti venkovním 50. Takže bolest v krknu na sebe nenechala dlouho čekat. Auto jsme dostaly s dojezdem asi 10 km s tím, že hned za výjezdem z půjčovny je pumpa, kterou jsme ale úspěšně minuly. Trochu mě to nervovalo, protože jsem neměla tušení, jak hustá je síť benzinek v Jordánsku. Naštěstí jsme ji našly ještě dříve, než ukazatel nádrže padl k nule. Tady mě to opět vyděsilo, na pumpě byla obsluha, takže natankovali za nás, ale po výjezdu z pumpy se auto začalo chovat divně. Maličko, ale fakt jen maličko, jsem měla podezření, jestli nám nevyměnili benzin za naftu, ale říkala jsem si, že snad nejsou idioti a vědí, co tankují. Nicméně jsme jen došly k tomu, že je to auto prostě divný, ale tankování proběhlo správně. Když jsme dorazily na hotel, byla už tma. Hodily jsme si věci na pokoj a rovnou jsme vyrazily na večeři. Jidlo zde nebyla žádná sláva, ale obě jsme měly v plánu se držet dietní stravy, a tak nám saláty přišly vhod. Než jsme šly spát, trochu jsme samozřejmě prodiskutovaly stav naší kosmetiky a proběhla i maska na obličej.
Den 2 - Wadí Rum
Ráno jsme vstaly na pohodu. Nechtěli jsme nikam spěchat. Až když jsme měly obě vybité mobily, zaregistovali jsme, že mají Jordánci jiné zásuvky. Nebo tedy aspoň ty, co byly u nás na pokoji. Vlastně se vším jsme byly závislé na nabíjení. Mobily, počítače, dron i elektronická cigareta. Vzala jsme si kabel na nabíjení a vyrazily jsme na snídani, s tím, že jsme si udělaly zastávku na recepci, zda by mi to nabili. S obavami jsem tam nechala svůj telefon. Při snídani jsem z toho byla celá nervozní, protože jsem se bála, aby mi ho nesebrali a nebo, aby se mi nedostali dovnitř a pomocí NFC si nepostahovali nějaké peníze. Nicméně celá akce skončila tim, že se jim ho nepodařilo nabít a naopak se jim vybil úplně. Po snídani jsme jeli do města Aqaba, potřebovali jsme si koupit datovou simku a redukci do zásuvky a taky vyměnit nějaké peníze. Do navigace jsme si dali obchodní centrum a vyrazily jsme na silnici. Když jsem parkovali, celé nám to bylo divné. Nákupní centrum bylo úplně mrtvé. Cestou jsme potkali týpka, co se ptal kam jdeme. Bára mu suveréně řekla, že si musíme vyměnit peníze a hledáme směnárnu. On vytáhl pakl peněz a zeptal se kolik potřebujeme. Na recepci v hotelu nám řekli kolik tam mají kurz, a tak jsme tušily od čeho se odpíchnout při směnování. Dopadlo to tak, že týpek nám dál více než by nám dali na recpci, takže jsme byly spokojený a nikam jsme nemuseli. Uvnitř mrtvého centra, byl otevřený jeden obchod. Bylo tam asi 10 mužských prodavačů a jediné my dvě jako zákaznice. Vnutili nám redukci do zásuvky, že je to určitě ta správná. Když jsme to pak na hotelu rozbalily, zjistily jsme, že nám dali standardní evropskou, kterou už máme. Tak jsme si povzdechly nad vyhozenými 10 dolary. V koupelne jsem pak při bližším sledování fénu zjistila, že má zástrčku na britskou redukci. Tu s sebou schodou okolností Bára měla, jásaly jsme, jen to nenabíjelo. Tak jsme do té brit
Den 3 - Cyklo výlet
Hned, jakmile jsme se s Ilčou dohodly, že zase pojedeme společně do Gerlosu, věděla jsem, že si s sebou tentokrát chci vzít kolo. Loni jsem tu přesne viděla rodiny, co byly na společném výletě na kole. Rodiče měli normální kola a děti elektra. Říkala jsem si, že by to bylo pro nás mohlo být ideální. Aspoň bychom Matějovi nezhnusili ty kopce, které tady všude okolo jsou. V podvečer cyklo výletu jsem řešili, kam pojedeme, Ilča vybrala chatu “na řízkárnu”, prý je to tam dokopce, ale není to tak strašný a podle názvu “řízkárna” to znělo prostě skvěle. Prej se jede dolu po cyklostezce podél řeky směr Wimmertal a pak je to kousek do prudkého kopce. Koukla jsem se na Matěje, který byl plný sil a řekla jsem si, že to spolu dáme.
Realita byla taková, že jsme jeli kousek po rovině a pak přišel cca 4 km dlouhý kopec, kde jsme tlačili kolo, protože se nedalo vůbec jet. Měla jsem s sebou sice táhlo, ale nebyla jsem schopná táhnout do tak prudkého kopce v sedačce sebe a Amí a ještě mít zapřaženého Matěje. Takže jsem šli všichni pěšky a ano, bylo to strašný. Vyslechla jsem si, že už Matěj nikdy nechce jet na kolo a ani do Rakouska. Doslova řekl: “Mami, kdeže to teďka jsme?” Já říkám, tohle je Rakousko. “Tak příště, do žádnýho zatracenýho Rakouska jet nechci. Tomu jsme se nakonec zasmáli, ale docela jsem mu rozumněla. Ten kopec byl fakt děsivej. Když jsme konečně dorazili na “řízkárnu”, tak jsme si šli rovnou objednat oběd. Potkali jsme se tu s Ilčou a jejich rodinou, děti se vykoupaly a pak přišla cesta zpět. Říkám si, teď už pojedeme jen dolu z kopce, to bude pohoda. Jenže mi nedošlo, že jsou pro děti těžký i ty sjezdy z kopce dolů, když je to prudký. Průběžně jsme stavěli, aby si Matěj vyklepal zápěstí. Nicméně brečel i skoro celou cestu zpět. Tak tenhle výlet nevyšel úplně dobře… Pak jsem se koukala do průvodce a na cyklo výlety s dětmi, jsou tu úplně jiné trasy. Nicméně teď do konce pobytu už ho na kolo asi nedostanu.
Po večeři jsme šli tam u nás ještě na hřiště. Nedaleko byla školka, která je přes léto zavřená, ale veřejnost může využívat zahrady, kde je hřiště a děti si tam dost oblíbily tobogán, kde společně jezdily. Amí se chechtala od ucha k uchu.
Obvykle na toto hřiště děti popojíždějí na kole/odrážedle. Ale dnes ho Matěj nechtěl už ani vidět. Prej: Amálie měla celou cestu pohodu, tak ať ona teď jede na kole. Takže jsem donutila Amálku, aby to bylo fér.
Den 4 - Königsleiten
Náš deštivý den. Celé dopoledne pršelo, respektive spíš padaly konve vody. Vzhledem k nepřízni počasí, popadaly i nějaké stromy na příjezdové cestě z Zillertalu do Gerlosu, která se až do konce týdne uzavřela a odřízla nás od centra Zillertalu, kde je samozřejmě spousta zábavy, když je špatné počasí. Našli jsme si tedy nějaký hotel za Königsleitenem, kde mají volně dostupný bazén a mohli bychom tam zabít čas, než se počasí zase umoudří.
Než jsme se vykodrcali z apartmánu, téměř přestávalo pršet. Cestou v autě jsme společně s Ilčou změnily plány. Pojedeme lanovkou nahoru na kopec a nějak to tam přečkáme. Máme nepromokavý věci. Tedy né vše, Martin se musel vrátit zpět domů a něco dobalit. Lepší být venku, když chvíli neprší, bůh ví, jak bude večer. Bazén si necháme na ještě horší časy. A že tady v horách může být ještě hůř.
Když jsme vyjeli nahoru, stále trochu poprchávalo. Opět tu byla jedna atrakce za druhou, takže o zábavu nebyla nouze a to bylo hlavní. Kolem oběda se obloha roztáhla a dokonce začalo svítit sluníčko. Najednou nám v těch nepromokavých věcech bylo děsný vedro. Na oběd jsme se rozhodli jít na chatu, která byla cca 20 minut chůze z kopce dolů. Cestou jsme potkávali místa, kde byl ještě stále sníh. Co myslíte, že začaly děti dělat? Šli jsme se koulovat. Když jsem Matějovi hodila kouličku ledového sněhu do nohavice, tak skončila veškerá legrace. Pak si to s ostatními dětmi začaly dělat navzájem a odcházeli jsme zatímco všichni maličko fňukaly, že to studí. Restaurace měla nádherný výhled na údolí Finkau a světe div se, byli jsme tam naprosto sami. Buď to bylo tím, že dopoledne pršelo, a tak jsou všichni zalezlí a nebo je výrazně míň lidí než loni. Na terase restaurace děti viděly vyfouknutý skákací hrad, všichni jsme z toho byli smutní. My rodiče jsme si přáli, aby se děti trochu vyřádily a děti zas byli nešťastný, že viděly, že mohli skákat, ale hrad není nafouknutej. K našemu překvapení pak servírka nabídla, že dětem ten hrad nafoukne. Jen v něm bude spousta vody a ať si vezmou plavky a nebo se svléknou. Během pár minut bylo nafouknuto a v hradu parta nahatých a šťastných šmudlíků.
Cestu zpátky jsem se rozhodli jít pěšky do prostřední stanice lanovky. Do odjezdu poslední lanovky nám zbývalo 45 minut a na ukazateli, bylo, že cesta dolů trvá 45 minut. V tom nebyla moc časová rezerva. Asi dvě minuty jsme ztatili tím, že jsme polemizovali, zda je lepší se vrátit nahoru a 100% to stihnout a nebo jít dolů i za předpokladu, že to možná nestihneme a budeme to muset sejít až úplně dolů, což jsou 2 hodiny chůze navíc. No, nejsme bábovky a tak jsme to šli dolů a nakonec jsme to stihli.
Večer jsme zase vyrazili na místní hřiště, ale evidentně to už byla jak říká Martin “nevydařená after party”. Nejprve Matěj vběhl Tedíkovi pod kolo, takže oba brečeli a pak na hrišti Amálka nabourla na tobogánu do dětí dole, kteří nestihli odejít. A Ella? Ta plakala toho dne průběžně pořád, takže stádo ubrečených, unavených dětí. Celý den nám vlastně vyšel naprosto super, ale ten večer už to bylo zbytečně natažený a bylo by lepší, kdyby jsme je místo hřiště, dali spát.
Den 5 - Krimmelské vodopády
Hurá … konečně má náš táta volno a nemusí tolik pracovat. Udělali jsme kompromis, že si může vzít nějaké cally na sluchátka, že s tím nemáme problém, hlavně když pojede s námi. Už loni jsem viděla na mapě, že slavné Krimmelské vodopády jsou kousek od nás. Nejrychlejší cestou asi 30 minut a při zaplacení Gerlospassu za 12EUR/průjezd a nebo 40 minut objížďkou.
Ráno jsme sbalili naše nepromokavé hadry a vyrazili jsme. Cestu tam jsme vzali tou delší variantou s tím, že zpět zkusíme tu kratší. Když jsme přijeli, zrovna přestalo pršet. Vlastně nám při výstupu na vodopád bylo dost vedro. Vodopády rozhodně stojej za to. Koupili jsme si vstupenku jejíž součástí byl i vodní svět, který byl dole (ten jsme si nechali na závěr). Cesta nahoru byla náročná, ale Petr ji v pohodě zvládl i s kočárkem, kde vezl Amí a Matěj si to vyšlápl v pohodě sám. Nahoře byly restaurace, tak jsme mu za odměnu koupili nanuk, který mu zase na čas doplnil energii. Na nejvyšší část vodopádu jsme se s Petrem prostřídali, že si to oba vyběhneme. Zatímco Petr běžel jako první, já s dětmi jsme dole posvačili preclíky a udělali si nějaké video z dronu. Když se Petr vrátil, byla jsem na řadě já. Svlékla jsem si všechny věci a protože byl můj mobil skoro vybitej, půjčila jsem si Petrův, jen jsem mezi tím zapomněla, že má domluvený jeden z těch pracovních callů. Takže jsem utíkala co nejrychleji nahoru. Lidé, které jsem míjela, na mě zvláštně koukali, protože oni to sotva šli nahoru a já s vypětím všech sil, jsem se snažila to běžet, abych se vyrovnala Petrovi. Když jsem vyběhla nahoru, volal mi Petr, zda budu za 10 minut dole, že mu začíná schůzka. Uff, no tak jo. Dolů to snad půjde snadno. V ten okamžik začala největší průtrž mračen. Dolu jsem běžela fakt rychle. Vůbec jsem nebrala ohled na to, že by mě mohly večer bolet kolena, prostě jsem nechtěla být totálně promočná. Bohužel to jinak nešlo. Když jsem přiběhla k rodině pod střechu, byla jsem promočená tak, že jsem měla i boty komplet durch. A jiný jsem s sebou vůbec neměla. Občas spořím místo v kufru na špatných věcech. Stále se učím. Ale stihla jsem Petrovi předat mobil, aby stihl schůzku. Chvíli jsme ještě čekali pod střechou a pak, když se déšť trochu zmírnil jsme vyrazili dolů. Děti byly v gumovém a mě už to bylo jedno. Dole už jsme na vodní svět neměli moc síly. Respektive mi byla hrozná zima v těch morkých věcech.
Pak už jsme se nezdržovali a jeli jsme na apartmán. Tam jsme si udělali oběd a já jsem si chvíli sušila boty v troubě, protože jsem neměla jinou možnost. Vlastně měla, přímo naproti nám prodávali boty, ale nechtělo se mi kupovat si boty, co nechci, jen proto abych měla v čem chodit, takže jsem to po svém vyřešila troubou.
Peterkovic mezitím jeli do Finkau a tam si dali výšlap na jednu chatičku, která se nám zalíbila už loni. Mají tam fantastické klobásy. Petr už šel zase běhat. My jsme si u Familienhotelu hráli s dětmi a objednali jsme si večeři a on běžel zase nějakých 15 km do kopce. Ten kluk je blázen! No, taky se mu to v následujících dnech trochu vymstilo a nachladil se. Po zbytek své dovolené, kdy nemusel pracovat ho bolelo v krku.
Den 6 - Poslední den na Isskogelu
Každá dovolená jednou končí a pro nás skončila tím, že jsme tátovi jeli ukázat Isskogel. Náš oblíbený kopec, který si poctivě všichni vycházíme na vrchol. Děti si zase užily všechna ta hřiště. Jen tentokrát jsme potřebovali pracovat dopoledne oba. Teda – já jsem potřebovala dopoledne a Petr z toho chudák měl skoro celý den, protože se jim nepodařilo nasadit novou verzi v Modré a musel to intenzivně řešit. Ale pár hodin, kdy se mohl věnovat nám, tam samozřejmě měl. Krásně nám svítilo sluníčko, a tak byl ten poslední den fakt krásný. K obědu jsme si poprvé a současně naposledy dali oblíbený Keiserschmarrn a Zillertalský radler. Ten je nejlepší.
Rohodli jsme se jet domů už v sobotu odpoledne i přes to, že apartmán máme do neděle. Důvodem bylo, že jsme potřebovali děti odvézt rovnou do Liberce (na Andělku) k babičce, což jsou 2,5 h navíc a v pondělí oba potřebujeme jít do práce, tak abychom se stihli aspoň maličko dospat. Navíc, Petr byl nemocnej, čím dál tím více ho bolel krk a nemělo smysl ho táhnout na další výlet, takže jsme se bohužel, ale dobrovolně, připravili o jeden den v tomto krásném zeleném světě v horách. Holt ne vždy musíme mít všechno nakrev.
Před odjezdem jsem si šla dát ještě 25 km na kole. Jednak jsem potřebovala ověřit, zda už je otevřená cesta dolů směr Zillertal a jednak jsem se potřebovala ještě trochu nabažit těch místních hor. Miluju místní průsvitnou vodu v řekách podél které chodí krávy jakoby se nechumelilo.
Cesta domů byla v pohodě. Petr se mě snažil střídat, abych to neřídila celé sama a také jsem mu zapomněla dát nabít notebook. Sezení jen tak v autě a koukání z okénka, je pro nás workoholiky ztráta času:). Po hodině jízdy jsme si všimli, že máme na navigaci nastaveno, vyhnout se dálnicím, takže jsme si to asi o 40 minut prodloužili, ale jeli jsme fakt krásnou vyhlídkovou jízdou. Navštívili jsme i Kitzbuhel a taky to nevypadalo špatně. Tak třeba příští rok.
