Adventní Belgie vlakem
Úvod
V létě nám nevyšla plánovaná návštěva Kuby – chtěli jsme ho navštívit v Portu, kde s Margaridou trávil svůj sabbatical. Plán byl zůstat s nimi pár dní a pak se vydat na svatojakubskou cestu směrem do Santiaga de Compostela. Jenže v den odletu nám let zrušili, a tak jsme místo toho neplánovaně vyrazili na Tour du Mont Blanc.
O to víc jsme si tentokrát chtěli všechno vynahradit. Rozhodli jsme se vyrazit za Kubou do Bruselu, tentokrát i s dětmi, a konečně vidět místo, kde už pár let žije ve svém novém bytě – kam jsme se dosud nedostali.
Byl advent, děti nadšené a celá cesta měla trochu kouzelnou atmosféru očekávání. Vymysleli jsme to chytře: tam pojedeme nočním lůžkovým vlakem z Prahy do Bruselu a zpět poletíme, abychom si alespoň trochu odpočinuli. Hned v pondělí ráno nás totiž čekal návrat do reality – práce, škola i školka.
Souhrnné video z výletu
Cesta
Do Bruselu jsme vyrazili s dopravcem European Sleeper, jehož noční vlak odjížděl z Praha hlavní nádraží už ve čtvrtek v 18:00. Na přesný čas odjezdu jsme se – klasicky – podívali až dva dny předem. Do té doby jsme žili v blažené představě, že vyrážíme kolem deváté večer a budeme mít spoustu času na práci, balení i klidné loučení s domovem. Zjištění, že odjíždíme o tři hodiny dřív, nás tak trochu vrátilo do reality a přepnulo do rychlého režimu.
Petr pracoval z domova, já ještě vyrazila do práce a děti si odbývaly školku i školu. Po návratu jsme se doma sotva zastavili – rychlé sbalení posledních věcí a už jsme vyráželi směr nádraží. Z Roztok jsme se na hlavák přesouvali s přestupem a v duchu si říkali, že není potřeba nic nakupovat na cestu. Ve vlaku přece určitě bude jídelní vůz, nebo alespoň něco na způsob RegioJet, kde člověk sežene od kávy až po sushi. Na nádraží nám zbylo asi půl hodiny, a tak jsme ji využili alespoň k dokoupení knížek na cestu. Tedy všichni kromě Amálky – ta ještě číst neumí, a tak dostala plyšovou lištičku, aby jí to nebylo líto.
Ve vlaku jsme měli celé kupé jen pro sebe. I když je standardně pro pět lidí, nechtěli jsme riskovat, že s námi bude sdílet noc někdo cizí. Děti byly z celého dobrodružství nadšené – hlavně Amálku to neuvěřitelně bavilo. Původně jsme si mysleli, že kolem osmé večer už budou spát, ale realita byla jiná. Povídání, chichotání a šuškání trvalo minimálně do desíti. Dokonce i ve chvíli, kdy už jsme s Petrem napůl spali, jsme pořád slyšeli Matěje s Amálkou, jak vedou své nekonečné rozhovory.
Samotné spaní už tak idylické nebylo. Lehátka byla poměrně úzká a já, samozřejmě na horní posteli, jsem měla celou noc pocit, že každou chvíli spadnu dolů. Navíc mi byla zima – spala jsem jen pod prostěradlem, protože představa erární deky, ve které spalo už tolik lidí přede mnou, mi nebyla úplně příjemná. Řekla bych, že Petr se vyspal asi tak stejně „dobře“ jako já.
Do Brusel jsme dorazili kolem deváté ráno. Děti krásně vyspané a plné energie, zatímco my jsme se cítili jako po noční směně. Na nádraží jsme nasedli na metro a pokračovali na zastávku, kterou nám poslal Kuba. Tam už na nás čekal a odvedl nás k sobě domů, kde nás přivítala Margarida, snídaně a také jejich kočka Millie. Děti se na ni těšily snad ze všeho nejvíc – alespoň do chvíle, než jim jasně ukázala, kdo je doma pánem a že její náklonnost je vyhrazena výhradně jejím majitelům.
Brusel
Po snídani jsme si ještě dopřáli chvilku klidu. Děti si naplno užívaly, že po delší době vidí Kubu a Margaridu, a měly potřebu jim okamžitě převyprávět úplně všechno, co se za tu dobu událo. Bylo krásné jen tak zpomalit a nechat ten moment chvíli plynout.
Pak už jsme se vydali na první objevování Brusel. Vyrazili jsme pěšky směrem do centra, příjemnou procházkou podél řeky. Jak jsme se postupně blížili, začalo být jasné, čemu budeme celý víkend čelit – v dálce se objevilo obrovské ruské kolo a vánoční trhy, které lákaly na každém kroku. Bylo nám hned jasné, že odolávání nebude úplně jednoduché.
Pomalu jsme se toulali ulicemi, nasávali atmosféru města a samozřejmě jsme neodolali – děti skončily na kolotoči, který byl pro ně vrcholem celé procházky.
Na oběd měl Kuba zamluvenou restauraci s hot potem. Já už jsem tenhle typ jídla jednou vyzkoušela v Praze s kamarádkou, ale pro Petra i děti to byla premiéra, takže jsme si to užili i jako malý kulinářský zážitek.
Po obědě jsme pokračovali v našem volném „trajdání“ po městě. Naštěstí jsme cestou objevovali i hezká hřiště, kde se děti mohly na chvíli vyřádit – protože upřímně, nekonečné chození po městě není úplně jejich oblíbená disciplína. Naštěstí měly po ruce svého milovaného strýčka, což spolehlivě vyvážilo jakoukoliv únavu i případné reptání.
Ghent
Druhý den jsme se vydali pěšky na nádraží – měli jsme v plánu malý výlet do Gent, který je jen asi dvacet minut vlakem od Brusel. Trochu jsme ale podcenili realitu adventu. Místo poklidné atmosféry nás přivítaly davy lidí snad ze všech koutů světa. Není to úplně náš šálek čaje, ale i tak bylo jasné, že Ghent má obrovské kouzlo. Nádherné historické centrum, malebné uličky a scenérie, které by si člověk nejraději vychutnal v tichu – nebýt těch nekonečných davů.
Když už jsme byli chozením docela unavení, zapadli jsme trochu náhodně do jedné hospody na burgery a dali si zaslouženou pauzu. V Ghentu nás ale pobavily místní názvy podniků – spousta „hospod“ se totiž jmenuje Café. A tak jsem tam opakovaně nadšeně vcházela s představou kávy do kelímku… jen abych zjistila, že jsem zase v klasické pivnici. Jeden číšník to nakonec okomentoval se smíchem: „Hello young lady, there is about 100 cafés close by and you chose the one that has only beer.“
Cesta zpět už se nesla v duchu příjemné únavy. My s Petrem jsme ale měli ještě jeden úkol – vyrazit běhat. Adventní běhání se zkrátka nevynechává, ani na dovolené. Já jsem sice cítila, že se mi ozývají záda, ale to pravé „překvapení“ přišlo až po návratu domů.
Večer jsme pak zpomalili. S dětmi jsme si pustili pohádku Happy Feet na promítačce – a vlastně jsme si znovu připomněli, o čem vůbec je. Když děti usnuly, přišel čas na další důležitý bod programu: zasvětit Kubu a Margaridu do kouzla biatlonu. Protože ať jsme kdekoliv, některé tradice se prostě nevynechávají.
Brusel a cesta zpět
Náš poslední den v Belgii. Celý výlet byl vlastně jen prodloužený víkend, a tak jsme návrat chtěli zvládnout co nejrychleji – tentokrát jsme proto zvolili letadlo, abychom si ještě stihli alespoň trochu odpočinout před návratem do pracovního a školního režimu.
Dopoledne jsme měli jasný plán: bruslení. Kousek od Kuby jsme objevili indoor veřejné kluziště a Amálka si hrozně přála naučit se bruslit. A jakmile si něco vezme do hlavy, jde za tím naplno. Bruslila s obrovským nasazením a bylo vidět, jak ji to baví. Matěj mezitím s Kubou a Petrem spíš pilovali techniku a užívali si to po svém.
Po bruslení jsme se ještě vydali do centra Brusel. Chtěli jsme se symbolicky rozloučit něčím typicky belgickým – a volba padla na škeble. Podzim je pro ně ideální sezóna, takže jsme si řekli, že prostě cestou zapadneme do nějaké restaurace, která nás zaujme. A přesně takové spontánní momenty mají na cestování něco nejhezčího.
Zpáteční cesta letadlem už byla klidná a překvapivě pohodová. Matěj se zabavil pohádkou na tabletu a Amálka, unavená z bruslení i chození po městě, téměř okamžitě usnula. Bylo vidět, že si ten víkend užila naplno.
Na letišti nás pak vyzvedl děda, abychom byli co nejdřív doma. A tentokrát jsme za to byli opravdu vděční – návrat byl rychlý, klidný a přesně takový, jaký jsme po nabitém víkendu potřebovali.
