Putování karavanem středním Norskem
Úvod
Léto 2019 je naše poslední léto v Norsku. Lecos jsme již stihli procestovat, ale vzhledem k velikosti Norska, stále převládá většina míst, které jsme nestihli a ani nestihneme. No a jak nejlépe poznat krásy Norské krajiny než karavanem? Karavan jsme si rezervovali pro jistotu už půl roku dopředu, a to u menší autopůjčovny Autocamper.no. Rozhodnutí předcházel pokus o zapůjčení od Norských soukromníků, ze kterých se nakonec vyklubala Čínská cestovní agentura se smlouvami pouze v Norštině a Angličtině z google translate, které jsme raději opustili.
5 dní před odjezdem:
Pár dní před samotným odjezdem jsme si všimli, že vyzvednutí karavanu máme dle smlouvy až v 16:00. Bylo nám líto zabitého dne, protože program byl (jak už bývá naším dobrým zvykem) nabitý k prasknutí. Snažili jsme se to přesunout na dřívější čas. Neúspěšně. Telefonní kontakt, který jsme měli, nikdo nezvedal… ani na sms nereagovali. Moc jsme to neřešili. Pán, co to vlastní, to nemá jako hlavní business a z předchozí komunikace jsme už zaregistrovali, že nereaguje nijak přeaktivně. Nezbylo nám nic jiného než čekat.
Táta měl domluvený koncert s Cruadalach v ČR, tak nás musel opustit a odletěl, aby se vrátil v předvečer našeho plánovaného odjezdu. Alespoň jsme s Matějem měli dostatek času, sbalit si v klidu věci a uklidit byt, protože zatímco my budeme cestovat po Norsku, v našem bytě nás vystřídají známí, kteří si v poklidu budou moci užít Osla bez našeho vyzvídání a zjevného nedostatku sociálního kontaktu (což se projevuje tím, že neumíme zavřít pusu a návštěvy jsou z toho leckdy lehce nervózní – choroba jinak také známá jako český průjem).
3 dny před odjezdem:
Pátek před odjezdem jsme s Matějem očekávali příjezd babičky a dědy, kteří nás na naší cestě budou doprovázet. Vše šlo podle plánu až do chvíle, kdy jsem otevřela hlavní dveře a místo šťastného přivítání jsme řešili ztracený batoh v metru, který obsahoval čtivo a foťák. To to pěkně začíná.
1 den před odjezdem:
Když nikdo z autopůjčovny stále nereagoval, začali jsme se malounko bát. No co, přijdeme o půl dne dovolené, to nevadí – něco málo vypustíme. Prostě auto pojedeme vyzvednout na smluvený čas a vše bude určitě ok. Byli jsme zabráni do balení věcí a nedočkavě jsme čekali až nám dorazí táta z ČR, který po cestě nic neztratil a přivezl zásoby českých šmakulád na dovolenou (bez hráškové pytlíkové polévky v kampu ani ránu!).
Den 1 - Oslo
Hned v 8 ráno jsme horlivě obvolali ztráty a nálezy všech možných institucí v touze sehnat ztracený batoh – neúspěšně. Naštěstí to nemohlo pokazit naší morálku neb se v průběhu víkendu už jak děda, tak i babička smířili s tím, že obsah batohu (primárně knihy v češtině) udělal radost někomu jinému.
Nehodlali jsme si kazit den dovolené a vyrazili jsme na výlet do Osla. Vzpomněli jsme si na krásný umělecký park Peer Gynt, který je v dochozí vzdálenosti od našeho bytu. K tomu bylo skvělé počasí, což nám trochu zvedlo náladu. Doma jsme si pak udělali krevety a konečně přišel náš okamžik – jedeme vyzvednout karavan. Cestu, kterou jsme si vysnili jako výlet na kolech zkomplikoval fakt, že otec přehlédl na jaké pobočce se karavan nachází a 70km po hlavních silnících nebyl zážitek, na který jsme čekali, takže jsme zvolili přímou cestu vlakem.
Na nástupišti přišla minutka uvědomění si, že se nám pronajímatel doposud neozval a začali jsme se modlit, aby v tom nebyl nějaký problém. Po několika rychlých řečnických otázkách, jak moc v háji jsme, uchopil moderní otec do rukou chytrý telefon a dohledal jiný kontakt, který už někdo vzal. Po několika telefonátech a evidentním zapomenutí na naší maličkost se dohodlo, že nás vyzvedne tatínek provozovatele. Naštěstí i senioři v Norsku umí anglicky na úrovni, že se základně dorozumí, takže nás pán vyzvedl a za pomocí lámané angličtiny, rukou a výrazů typu “brm brm” a “pššššš” nám vysvětlil jak karavan funguje.
Cesta domů proběhla bez větších obtíží. Všechno jelo, jak po drátkách a v tátovi se probudil skrytý gen německého řidiče karavanu (soudě dle ležerního posedu po 5 minutách jízdy a ladných gest na protijedoucí karavany). Po chvíli zápasení jsme dokonce propojili i bluetooth v autě s mobilem, a ono to i hrálo!
První problém na naší cestě nastal až v Oslu, pár set metrů od domu, kdy matka v naivní nevědomosti a euforii z nového pojízdného domu, suveréně na otázku “Vejdeme se pod ten podjezd?” odpověděla “No jasně, vždyť má 3 metry”. Netřeba podotknout že karavan má v papírech asi 3,2 metru, takže jsme karavanu málem pořídili letní sestřih.
Naštěstí otec vzal rozum do hrsti a zavelel, aby matka šla raději provést vizuální kontrolu. Dle předpokladu jsme museli couvat, což bylo na sjezdu z městského okruhu s několika auty za zády ohromně fajn. Poté, co matka fingovaným úsměvem přinutila řidiče, aby couvli se nám podařilo karavan otočit a zajet na parkoviště k blízké výrobní hale. Jakmile jsme vyvětrali smrad připálené spojky a utichl ohňostroj nadávek v kabině, jsme se vrátili zpět na hlavní silnici a dojeli drobnou oklikou bez podjezdů domů.
Důležité poučení – půjčuješ-li si karavan, koukni do papírů a zjisti jeho výšku.
Když jsme zaparkovali před domem, začalo hustě pršet. I přes to už jsme si nanosili nějaké věci do auta. Zbytek jsme rozhodli nechat na ráno, protože to nemělo smysl. Všichni jsme byli karavanem mile překvapeni. Přišlo nám to prostorné a vcelku luxusně vybavené.
Den 2 - Lillehammer
Ujetá vzdálenost: 315km
Počet hodin jízdy: cca 4h
Kempování: https://dovreskogencamping.no/
Druhý den nás Matýsek přivítal v 6:30 ráno. Máma natěšeně vylezla ven z postele a začala připravovat snídani a dobalovat poslední zbytky krámů, které jsme měli na seznamu „Nezapomenout“. Venku už nepršelo a předpověď hlásila, že než dojedeme do Lillehammeru, bude krásně. Cesta tam neubíhala moc rychle. Maximální rychlost je tu na většině míst 90km/h a téměř všude máte nějaké omezení, takže v průměru jsme jeli tak kolem 70km/h po silnici číslo 4. Přímou dálnici jsme vynechali kvůli výraznému rozdílu cel – dálnice Oslo – Lillehammer je podle domorodců jedna z nejdražších silničních cest. A jestli je něco drahé pro Nory, tak už to musí být opravdu drahé.
Do Lillehammeru jsme přijeli tak akorát na oběd. Narazili jsme tu ale na první neočekávanou věc. Jak vlastně a kde můžeme s karavanem parkovat? Všude byla místa pouze pro osobní auta. Projížděli jsme městem a nikde jsme nemohli najít flek. Díky tomu, že jsme v Lillehammeru už jednou byli, vzpomněli jsme si, že u skanzenu Mauhaugen, bylo obrovské parkoviště, a tam jsme místo nakonec i našli. Druhé drama naší dovolené zažehnáno, tátovi nakonec žilka na čele (ani nikde jinde) nepraskla. Městečko bylo narvané lidmi, ale to nezabránilo Matějovi, aby také protáhl své tlapičky po dvouhodinové jízdě. Užíval si běhání po hlavní třídě se sklopenou hlavou až tak, že protijdoucí turisti museli uskakovat, aby do nich nenarazil. Dali jsme si tam výborné jídlo v restauraci Nikkers (sobí burger a mořské plody) a pak jsme vyrazili dál do našeho kempu, který byl ještě další 1,5 hodiny jízdy v Dovreskogen camping. Od lidí, kteří projížděli Norskem pár dní před námi, se k nám dostaly zvěsti, že kempy jsou narvané k prasknutí, takže jsme si do kempu raději zavolali, zda mají místo. V telefonu nám ale řekli, ať se přijedeme podívat, a že se uvidí, že by tam místo snad mělo být. Co nám zbývalo, rezervace se evidentně nedělají.
Obecný tip – v Norsku jsme nikdy nepotřebovali rezervovat kemp dopředu. Typicky je checkout ve 12 a pak se kempl plní až je plný. Tzn. ideálně dělat přejezdy dopoledne a pak vybrat nejhezčí místo v kempu.
Z okna jsme viděli, jak se kolem nás všude začaly objevovat tyrkysové řeky a zvedat hory. Kemp byl oficiálně plný, ale přišlo nám, že je poloprázdný. Nicméně výhodou toho bylo, že tam nebyly hordy lidí. Holandští sousedé se s námi podělili o elektřinu, protože náš kabel nedosáhl ke stojanu s nabíjením. Téměř hned po zabydlení se, jsme se všichni vrhli do řeky, která tekla asi 20m od našeho karavanu.
Obecný tip – na cestu karavanem sebou přibalit zahradní prodlužku. Ne všechny kempy prodlužkou disponují.
Po večeři se nám ještě nikomu nechtělo jít spát. Matěj, který byl nezvykle zavřený půl dne v autě, měl stále dostatek energie a my vcelku také. Děda s babičkou vyrazili na procházku s naším klenotem a my jsme si vyjeli na kolo do nedaleké vesničky Dovre. Standardně jsme zapomněli na několik věcí. V Norsku (ostatně stejně jako v Liberci) buďto prší, anebo je to do kopce. Tady to bylo do kopce a v závěru i pršelo. V kombinaci s tím, že jsme si nevzali žádnou vodu, nás 26km s převýšením 400m pro začátek poměrně zničilo.
Den 3 - National park Rondane
Ujetá vzdálenost: 20km + 85km
Počet hodin jízdy: cca 2,5
Kempování: http://gjeilocamping.no/
Při večerním brainstormingu jsme si jako cíl pro tento den vybrali Národní park Rondane, známý převážně svou pestrou vegetací. Trochu jsme se báli, jak to tam bude vypadat s množstvím turistů. Vzhledem k časnému vstávání, jsme se byli schopni vypakovat se z kempu už v 9:00 a to bez žádného spěchu a navíc po suprové snídani.
Do Rondane jsme přijeli po cca hodině jízdy. Jako start point jsme zvolili Høvringen. Odtud se dá vyjít hned na několik treků. Parkoviště bylo téměř prázdné. Ze všech těch možností jsme nakonec vybrali výlet na vyhlídku Karihaugen. Zdálo se nám to, jako vhodná vzdálenost pro trek s dítětem na zádech. Matěj už nebyl v krosně pěkných pár měsíců, ale vypadalo to, že to stále ještě miluje. Pokaždé, když jsme ho z ní vytáhli, tak po chvíli se k ní znovu vracel. Na otázku, zda se tam chce opravdu posadit, nám odpovídal jasné „Jo“ (Ovšem v Matějově podání to může znamenat cokoliv). Mimochodem kousek od parkoviště byl krásný vysoko položený camp, který jsme se ovšem rozhodli nevyužít. Po výletu jsme si na parkovišti udělali v karavanu polévku a rovnou jsme se přesouvali do další destinace. Čekal nás národní park Jotunheimen. Jeli jsme tedy do kempu Gjeilo, který měl na google vysoké hodnocení, a to primárně díky písečné pláži (která byla jen na oko, spíše bahnitá) hned v kempu. Matěj byl tak nadšený, že jsme ho z vody nemohli ani vytáhnout. Na rozdíl od ostatních dětí v kempu. My jsme až tolik nadšení nebyli, protože krom koupání, se nedalo v kempu nic jiného dělat. Od nej vedla pouze hlavní silnice, kde to bylo na kolech nebezpečné (navíc zakázané) a pěšky se také nikam jít nedalo. Chvíli jsme si házeli frisbee, jenže to nás u toho málem sežrali komáři.
Obecný tip – při výběru kempu je dobré sledovat, zda od kempu někam vede turistická stezka nebo alespoň malá bílá silnička. Nevýhodou karavanu je, že jak ho jednou s děckem zaparkujete, jen tak popojet je problém.
Den 4 - Jotunheimen national park
Jotunheimen znamená v překladu země obrů. Scházejí se v něm nejvyšší hory Norska v čele s Galhoppigenem, na který jsme měli zálusk. Kvůli tomuto výšlapu jsme si s sebou táhli plnou tašku zimního oblečení. K naší smůle jsme ale zjistili, že na parkoviště, odkud se vychází na výstup, je složité dostat se karavanem, protože tam jsou úzké silnice, které vedou příkře nahoru a navíc bylo parkoviště dopředu vybookované. Druhá varianta autobusem by se zdála býti lepší, ale autobus jezdil pouze dvakrát za den a pokaždé v špatný čas, který by nám na výšlap dal asi jen 3 hodiny a chtěli jsme si dovolenou užít, ne se rozvést. No, ačkoliv jsme se fakt hodně snažili, museli jsme to vzdát. Primárně máma to nesla těžce a celý předešlý večer žvanila o tom, že se nechce válet a že potřebuje extrémní den. No dobrá, budiž tedy extrémní den – hned ráno se Matěj, celý nadšený, vzbudil hezky ve 4:20 a už vesele houkal z postýlky, že chce jít ven. S ranní rosou si šli hrát k řece. Matěj se skvěle bavil a máma trávila čas tím, že ho okřikovala, aby tolik nehulákal a nebudil ostatní lidi v kempu. Kolem deváté jsme pobalili vše do karavanu a pak vyrazili do městečka Lom, který má ve svém centru krásný dřevěný kostel Stavkirke. Už jsme jich za náš pobyt v Norsku viděli celkem dost, takže návštěvu uvnitř jsme oželeli, ale rodičům jsme ji vřele doporučili. Na facebooku si máma čirou náhodou našla, že jedna z atrakcí města je zipline přes řeku Bøvra. Nikdo nebránil její stále neutuchající touze po dobrodružství a za krásných 190kr prožila trochu toho adrenalinu. Nakonec se k ní přidal i děda Pavel a sjel si to taky.
Dovolíme si tu pochválit místní kavárnu/pekárnu Bakeriet i Lom, která nás totálně nadchla, né ani tolik svou kávou, ale hlavně pečivem, které tam pekli (v kvalitě nás utužilo to, že po návratu do práce se každý Nor při zmínce slova Lom ptal, jestli jsme byli v pekárně). Měli jsme tam nejlepší tomatový chléb a focaciu v Norsku a asi i vůbec. Najedli jsme se chlebem a kafem natolik, že nám to stačilo i místo oběda. Aby toho extrému nebylo málo, tak se po sváče jal táta plnit matčino přání po extrémním výšlapu a vzal ji na výběh na kopec Lomseggen, který začíná a končí přímo v centru města Lom. Plán zněl jasně – vše co bude z kopce nebo po rovině (je zadarmo) poběžíme. Zadarmo bohužel nebylo vůbec nic. Dokonce ani ve slevě. Ale stálo to za to. Matýsek umístěný do krosny na dědových zádech zatím putoval po menší části doporučeného okruhu, a poté se popelil v místním otevřeném skanzenu. My jsme se po 2 hodinách vrátili sice naprosto vyždímaný, ale vyhodnotili jsme to, jako jeden z nejkrásnějších výstupů, který jsme společně měli. Na vině bylo také to, že jsme za celou dobu jsme potkali asi 4 turisty, což by v případu výstupu na Galhoppigen rozhodně neplatilo. Když jsme se pak z města na horu podívali, byli jsme na sebe pyšní, protože to byl vázně pan kopec. Matýsek byl s rodiči prý hodně hodný. Sám utíkal asi kilometr lesní cestou a pak se spokojeně nesl u dědy v krosně a prohlíželi si venkovní skanzen.
Večer bylo po slově “extrém” ticho jako po pěšině a byli jsme rádi, že jsme šli v klidu spát.
Den 5 - Jostedalsbreen national park
Ujetá vzdálenost: 175km
Počet hodin jízdy: cca 3 hodiny
Kempování: Olden camping Gytri
Opouštíme Jotunheimen a přesouváme se k ledovcům do národního parku Jostedalsbreen. Konkrétně jsme si vybrali ledovec Briksdalsbreen, protože ho máme více po cestě a zároveň měl být pro děti friendly. Cestou jsme míjeli různé zastávky označené jako atrakce, ale bohužel jsme si karavanem moc netroufli je jet, protože takové couvání na úzkých cestičkách není nic pro nás. Ale, i dole byla krásná panoramata, která jsme si mohli vychutnat. Celou cestu jsme všichni nadšeně vykukovali z oken, protože to, co jsme měli kolem sebe, bylo fakt dechberoucí. Divoká řeka, která zářila tyrkysově zelenou barvou, staré opečovávané roubené norské domky a čím více jsme se blížili k naší další zastávce, tím více se objevovaly i vysoké, zasněžené hory. V městě Stryn jsme si museli chtě něchtě udělat pauzu. Bylo potřeba před víkendem udělat pořádné zásoby jídla a zároveň nám došla plynová bomba, která měla být plná, ale ukázalo se, že si pán v půjčovně spletl ocelovou a plastovou lahev, takže jsme místo 10kg plynu měli jen 1kg. Kemp nás svým vybavením a především výhledem na ledovec totálně dostal. Asi jsme ještě nebyli v hezčím kempu. Čas kvapil, a tak jsme si řekli, že se opět rozdělíme, vyrazíme na střídačku na výlet. Několik km nad kempem byl vodopád Gytrifossen. Atrakce, která už snad ani nemohla být blíž (dle ukazatelů pouhých 1,7km – ideální pro běh). Co začalo jako krásný běh, se brzy zvrtlo opět ve výšlap. Naše zářivé barefooty, byly po chvíli totálně zalité bahnem. Vodopád byl ale nádherný. Chvilku jsme pokoukali a šli jsme zase zpět, abychom mohli převzít štafetu v péči o našeho kolouška a pustit rodiče se taky trochu projít. Cesta tam ještě relativně šla, ale cesta zpět už byla lehce o rozbití čumáku. Poté co otec zahučel ze srázu a sedřel si loket jsme dorazili na rozcestí, odkud začala cesta být opět rozumná. A přišlo to znovu – “extrém”. Matce přišlo jako skvělý nápad zajít si ještě na jednu vyhlídku, odkud bude určitě vidět ledovec Briksdalsbreen. Nebyla to dobrá volba. Touto cestou už evidentně hodně, hodně dlouho nikdo nešel. Cesta se propadala, kluzké bahno taky nebylo zrovna bezpečné, a když už jsme i podlejzali spadlé stromy, do nadšeného funění matky v předu, pronikaly ze zadních linií nenávistné poznámky typu “Tady chcípnem.”, “Jestli to nebude tady za tím obřím bahniskem, tak jdeme zpátky a s*ru na to.”. Při podlézání několika padlých stromů nastala situace “Petr a ztracené sluchátko”, která byla pro otce poslední kapka. Sluchátko jsme ve stresu sice našli, ale nálada byla v trapu. Vždy, když někde takhle chodíme, tak Petr chodí starostlivě před mámou, kdyby náhodou upadla, aby ji chytil a obvykle jí podává ruku, když je to nebezpečné. Od tohoto momentu se na mámu ale ani neotočil, natož, že by ji podal ruku… I takový život je :D.
V kempu jsme se prohodili. My jsme si vzali Matěje na hraní a rodiče vyrazili k vodopádu. Na doporučení už si s sebou vzali hůlky a nevydávali se cestou ke druhé vyhlídce. Na rozdíl od nás se vrátili šťastný. My jsme si zatím zkusili zaplavat. Úmyslně píšu zkusili, protože jsme se zmohli pouze na skočení si do ledovcové vody a rychle vylézt. Ale bavilo nás to natolik, že jsme takhle skákali pořád do kola. Matěje skákání do vody moc nebavilo, zato poté objevil v dobře vybaveném kempu klenot – trampolínu.
Den 6 - Briksdalsbreen
Matýsek se vzbudil ráno kolem 4 hodiny. Naštěstí pak ještě spokojeně usnul. Nicméně my jsme měli možnost vidět ledovec a jezero ještě spící a bylo to úchvatné. Po snídani nebylo nač čekat. Připravili jsme kola, já a Petr jsme se vypravili k ledovci. Sbalili jsme si věci do batohu a vyrazili jsme, abychom mohli být včas zpět. Tam jsme jeli na kole s myšlenkou, že zbytek k ledovci si doběhneme. Samotná cesta na kole matku nutila neustále fotit – málem se sice zabila, ale stálo jí to prej za to. Petr ji při tom naštěstí neviděl. Když jsme přijeli k výchozímu parkovišti, dost nás překvapilo, že nahoru jezděj takový malý zelený dement autíčka, které vozí líný turisty nahoru. Nebudu lhát, že tímhle dost pohrdáme. Obvzláště, když si tím vozej zadnici mladý lidi. Hned zkraje se nám stalo takové malé nedorozumění. Špatně jsme se dohodli, kdo co balí, a tak se stalo, že jsme nevzali Petrovo běžecké boty na přezutí. Nebudu tady psát čí je to vina. Doteď jsme se na tom neshodli (Poznámka revidujícího otce: shoda nastala okamžitě. Boty zapoměla zabalit matka a ještě měla tu drzost vytahovat argumenty jako “ty taky nikdy nic nesbalíš”.) Každopádně, Petr musel jít ve svých botách na kolo. I přes nadšeně mávající větvíky z autíčka, které jsme měli čas od času chuť hodit do protékající řeky a klapání otcovích treter, to bylo nádherné. Na cestě, v tento čas, bylo jen málo turistů, takže “ikke stres”. Dole jsme si pak zakoupili magnetku na památku a valili jsme na kole zpět do kempu. Odpoledne jsme měli v plánu se prostřídat, ale rodiče zvolili trochu romantičtější variantu a pujčili si kánoi (která byla v rámci kempu zdarma) a vyrazili na projížďku po fjordu. Matěj mezitím nadšeně dále hopsal na trampolíně. Bohužel toto kouzlo objevily i jiné děti, které na ni stáli frontu, takže jsme po čase neměli na výběr a museli jsme ho za hlubokého breku sundat dolů. Krásný den, ale večer už začala být strašná zima. Těšili jsem se do sprchy, že se tam za 10nok pěkně prohřejeme. Bohužel tekla pouze ledová sprcha. To naštve.
Den 7 - Flåm
Ujetá vzdálenost: 220km
Počet hodin jízdy: cca 4 hodiny
Kempování: Flam Camping
Toto byl náš asi nejdelší přejezd. Večer před odjezdem jsme vymýšleli případné alternativy, kde zastavit, kdybychom to s Matějem nezvládali. Přeci jen zabavit 1,5 leté dítě v autě na 4 hodiny není až taková brnkačka, jak se může zdát. Nicméně Matýsek nám to dost ulehčil, protože na víc jak půlku cesty usnul a zbytek cesty si hrál. Ve Flåm jsme po dlouhé době potkali turisty – tuny turistů, které přivezly dva plovoucí paneláky. Zároveň zde pracuje spoustu čechů a slováků, takže jsme se trochu nabažili rodného jazyka v pár rozhovorech. První cesta vedla na vyhlášený cruise po “Nejkrásnějším” Nærøyfjordu. Tento fjord je na seznamu světového dědictví UNESCO. Zaplatili jsme si ticket tam s tím, že zpátky pojedeme busem. Říkali jsme si, že jet tu samou plavbu zase zpátky je zbytečné, obvzláště když trvá 2 hodiny. S Matějem jsou dvě hodinky občas jako 4. Násobí se to totiž dvěma. Navíc byla venku děsná výheň. Projížďka byla nádherná a rozhodně jí i přes to, že normálně cesty výletními loděmi nepreferujeme, doporučujeme.
Cruise byl zakončený ve vesnici Gudvangen. Musím podotknout, že to pro nás byl kýč v čele s uměle postavenou Vikingskou vesničkou. Využili jsme času než přijel autobus a vykoupali jsme se. Při cestě zpátky autobusem nás vezl slovenský řidič. Od něj jsme získali ještě nějaké další tipy, kam se podívat. Bohužel všechno stihnout člověk nemůže.
Když jsme se vrátili, rovnou jsme se vrhli do centra, kde si táta dopoledne všimnul (tyhle věci on si hlídá), že je tam nejaký rybí street food, který byl mimochodem velmi skvělý za rozumné peníze (cca 150 NOK za chod super čerstvého jídla). Zvláštní ve Flåm je, že ačkoliv je to velmi turisticky aktivní místo, nikde nenajdete dobrou kavárnu. Všude mají pouze klasicky filtrované kafe a nebo kávu z automatu. Po 17:00 už ve Flåm nebyla ani noha. Všichni nastoupili na loď a odpluli a my jsme zůstali v městě duchů. Abychom nevypadli z tempa, večer jsme si byli ještě zaběhat po okolí a prázdném přístavu.
Den 8 - Flåm to Myrdal
Další den, další dobrodružství. Tentokrát jsme si to s babičkou a dědou trochu prohodili. Oni vyrazili ráno na kolo, jako první. Vlaková trať Flåm – Myrdal je označována jako nejkrásnější v Evropě. Cyklostezka tuto železniční trať kopíruje. Většina lidí si vyjede z Flåm do Myrdal vlakem a tam si pujčí kolo, na kterém sjede zpět do Flåm. Hlavním důvodem je převýšení, které je v opačném směru. Stoupáte tam od hladiny moře až do výšky 1400 m.n.m.
Zatímco babička s dědou protahovali nohy na kole, my jsme se protahovali u vody s hrnkem hnusné kávy. Náš Matěj k životu nepotřebuje drahé hračky (zatím). Bohatě si vystačí s kamínkama a klackama, takže ten byl v sedmém nebi. Na rozdíl od Španělska, tady už mu nevadila ledová voda. Rodiče dorazili tak akorát na oběd. Slétli jsme se ke karavanu něco uklohnit a už se blížil i náš cyklistický okamžik slávy. Tentokrát jsme si sbalili s sebou hlavně vodu. Cesta nahoru byla relativně v pohodě. Sice to bylo celé do kopce, ale né tak prudké. Člověk to nastoupal postupně. Nicméně pověsti o této stezce nelhaly. Bylo to famózní. Máma šlapala na kole do kopce, ale nehodlala u toho odložit mobil. Nicméně to co člověk vidí, a jak se přitom cítí, se stejně vyfotit nedá. Závěrečné stoupání bylo něco brutálního. Serpentiny, které se klikatily a byly prudce do kopce, se téměř nedaly jet. Dost to znemožňovalo i to, že proti nám sjíždeli další kolaři, kteří neohleduplně jeli tak, že jsme museli zastavit, aby se vůbec projet dalo. Nicméně největší obdiv má ten můj kluk, který to vyšlapal téměř celé a zastavil se asi jen jednou a přesně z důvodu, který jsem před chvílí jmenovala. Potkali jsme se až na vrcholu, kde začínal zip-line, který jsme měli v plánu absolvovat. Když jsem přijela nahoru, tak mezi námi opět došlo k malému nedorozumnění. Petr se chtěl napít vody, kterou jsem bohužel při cestě do kopce zvládla sama celou vypít. Zip-line je prý nejdelší v celé Skandinavii a začíná ve výšce 1 381 m.n.m. a jeho délka je něco přes kilometr. Petr původně nechtěl jet, ale sám si nahoře uvědomil, že jestli to má někdy v životě zkusit, tak tady je ten ideální okamžik (Poznámka revidujícího otce: byl jsem vyčerpaný a podlehl jsem matčině naléhání. Mám panický strach z výšek). Vyplázli jsme za to sice 1 400 NOK ale bylo to boží. Prvně jely naše kola a pak my. Asi jsme si mohli natočit skvělé video, jak jedeme, ale chtěli jsme si tento okamžik primárně užít. Pustili nás dolů vedle sebe na dvou paralelních, rovnoběžných lanech. Bylo to super. Smáli jsem se tak, jako bychom zapomněli, že doma máme malé dítě, o které se musíme starat. Zip-line nás vyhodil na kozí farmě. Hned jsme se tam vrhli na pití. Slečna za barem byla na můj vkus lehce pomalejší. Obvzláště, když mohla mít na svědomí, dva totálně vyprahlý lidi, co nutně potřebovali vodu. Cesta zpátky byla celá z kopce. To už to svišťělo. Užívali jsme si downhill a sledovali jsme, kolik lidí je schopno spadnout z kola na jedné 20km dlouhé cyklostezce. Čísla jsou přímo ohromující!
Večer jsme si zašli do restaurace v centru. Na poslední chvíli jsme ale vybrali jinou, a to kvůli dešti, který nás dost překvapil, stejně tak, jako naši aplikaci na předpověď počasí.
Den 9 - Øvre Eidfjord
Ujetá vzdálenost: 125 km
Počet hodin jízdy: cca 2
Kempování: Måbødalen Camping og Hyttesenter
Člověk by řekl, že jsme vždy 2 hodiny zavřený v autě, ale ona ta panoramata z toho auta jsou také skvělá. Øvre Eidfjord z počátku vypadala jako taková mrtvá vesnice. Dost to ale bylo dáno tím, že jsme si tento přejezd naplánovali na den, kdy mělo být nejhorší (deštivé) počasí. Díky bohu se naše předpověď počasí opět spletla a téměř vůbec nepršelo. Pouze v noci, což bylo v podstatě idální. Do kempu jsme přijeli jako jedni z prvních. Nevěděli jsme, jak to s počasím bude, tak jsme zakoupili jak místo pro karavan, tak i chatku. Jednak jsme se s Petrem chtěli trochu lépe vyspat a druhak byla docela zima a říkali jsme si, že kdyby přes den lilo, tak s Matějem to tam bude jednodušší než se mačkat v karavanu. Připlacení si za chatku rozhodně nelitujeme. Uvařili jsme si jídlo a vyrazili jsme na procházku. Kousek od nás byl výchozí bod pro vstup do národního parku Hardangervidda.
Cesta zpátky už byla taková lehce otravná. Museli jsme se rozdělit. My s Matějem jsme šli zpět, protože se Matýskovi nechtělo chodit a chtěl se pouze nosit, a když nebylo po jeho, tak se vztekal. Rodiče mezitím pokračovali dál. Před karavenem jsme měli trampolínu, takže po návratu si náš koloušek mohl užít zábavu po svém a my jsme si vypili vytoužené kafe (opět filtrované) a koukali unaveně do dáli. Na večeři jsme si došli do restaurace, kterou provozovali majitelé kempu. Nekecám, dali jsme si tam fakt výborné jídlo. Paní majitelka vařila výborně. Nesmíme zapomenout dát skvělé hodnocení na TripAdvisor.
Den 10 - Øvre Eidfjord
Na tento den byl plán vyjet si na kole do Hardangerviddy. Opět to znamená celkem drsné stoupání. Protože vyrážíte u hladiny moře a vyjíždíte na náhorní plošinu. Podle mapy nám přišlo, že ten výšlap bude na pár kilometrů a nahoře, že si dáme pěší trek. Vzali jsme si tedy pouze běžecké boty. Bohužel výšlap nahoru byl 15km, které jsme jeli permanentně do kopce. V průběhu cesty mě Petr důrazně ujišťoval, že nahoře to otočíme a jedeme domů, že už žádný trek rozhodně dávat nebude. Na můj argument, že je to stejný, jako když vyrazíme na kole do bazénu a pak si tam ani nezaplaveme a jedeme domů, nic neříkal. Byl prostě nas*anej. Nejvíc ho prej se*e moje nadšení :D….Každý pár má něco.
Nahoře jsme si nakonec menší procházku udělali. Takže scéna s otočením kola se naštěstí nekonala. Když jsme se vrátili zpět, Matýsek ještě spinkal. Udělali jsme si oběd a připravovali jsme se na odpolední výlet, který jsme chtěli absolvovat všichni společně. Další atrakcí byl krásný vodopád Vøringsfossen. Vodopád má délku 183m a patří k nejznámnějším vodopádům v celém Norsku. My jsme si to udělali s delší procházkou, abychom nebyli jako lemry, které si vyjedou na parkoviště nad vodopádem a jen si slezou dolu pro fotku. Škoda jen, že jsme při tom ztratili babičky oblíbenou vestu. Kdybyste ji někdo našel, tak patří nám :).
Večeří z předešlého dne jsme byli tak nadšení, že jsme se tam dnes vypravili znovu. Trochu jsme obměnili jídla a opět jsme byli všichni velmi spokojeni. Velká smůla byla to, že už jsme neměli žádnou hotovost a kartou se nadlo dát spropitné, které by si restaurace rozhodně zasloužila. Naposledy jsme se vyspali v chatičce. Po zbytek cesty už se táta zase dál mlátil hlavou do stropu karavanu.
Den 11 - Hardangervidda (Dyranut Fjellstova)
Ujetá vzdálenost: 30 km + 55 km
Počet hodin jízdy: cca 1,5
Kempování: Geilo Hytter og Camping
Národní park Hardangervidda už jsme navštívíli na podzim z Rjukanu, ale celý rok jsme se těšili na léto, až tam budeme znovu. Říká se, že jeden obrázek řekne více než tisíc slov. Ale žádná fotka vám neřekne, jakou svobodu cítíte, když tam procházíte. A to, že máma by dokázala říci více než tisíc slov. Vždy jsem obdivovala běžce Scotta Jureka, fascinovaly mě jeho fotky, jak běhá přírodou. Při zpáteční cestě, když jsme s Petrem běželi, jsem si připadala tak trochu jako on. Jen s tím rozdílem, že on běží třeba 120km a já pouze 10. Ale to je jen detail, důležitá je pointa.
Při cestě do kempu jsme se zastavili u cesty a koupili jsme si sobí kůži na památku. Trochu jsme se tak inspirovali kolegou z práce, kterému jsme z Flamu už dvě vezli. Toulání se přírodou jsme zakončili v kempu v horského městečka Geilo. Než jsme šli spát, všichni jsme si na etapy stihli udělat menší procházku po okolí.
Den 12 - Langedrag
Ujetá vzdálenost: 50 km + 35 km
Počet hodin jízdy: cca 1,5
Kempování: Persgård Camping
Langedrag Naturpark je místo, které nám doporučil slovenský řidič autobusu. Upřímně jsme rádi, že jsme ho poslechli, protože se nám to moc líbilo a Matýsek viděl konečně George pig na vlastní oči a byl jím okouzlen. Dost nás bavil toulající se sob. Připomínal nám jelena z pohádky “Lovecká sezóna”. Strávili jsme zde celé dopoledne, ale oběd, jsme se rozhodli, udělat si až v kempu, který by neměl být moc daleko.
Když jsme přijeli do kempu Persgård Camping, tak jsme si okamžitě udělali jídlo, protože už jsme byli celkem vyhládlý. V Langadragu jsme si před odjezem rozdělili jednoho skořicovýho šneka (kterýho Matěj odmítl), ale to pro 4 dospělý moc nestačí. Po obědě nás čekalo poslední, závěrečné kolo. Petr našel na mapách nejakou cyklostezku a slíbil, že to bude podél řeky, a že až se nám nebude chtít, tak to prostě otočíme a pojedeme zpět. Vysloveně jsem řekla, že chci něco klidnýho, protože mám dost zmožený nohy. Co můžu říct, ty kopce se nás prostě nechtěj vzdát. Zase jsme šlapali jak o život asi 4 km do kopce. Abych jen nesýčkovala, byl všeude krásný výhled a nikde ani noha. Při zpáteční cestě do kepmu, se nám poštěstilo vidět na vlastní oči Losici s mládětem u cesty. Byli jsme doslova nabitý dobrou náladou, jakou jsme měli radost, protože je to celkem vzácný okamžik. Nicméně, vzpomněli jsme si, co se píše v příručkách pro cestování v Norsku: “Pokud potkáte losa, potichu zmizte rychle pryč” Poslechli jsme a valili jsme na kole do domů.
Rodiče si po večeři vyhlédli veslici a udělali si projížďku po jezeře. Smutně jsem na ně koukala od karavanu, protože Petánek tyhle věci nenávidí. Asi na něj dopadl smutek z končící dovolené a když viděl, jak moc bych si to přála, tak udělal výjimku. Jediný co nechtěl bylo, abych veslovala já a táhla si ho jako svoji čubičku. To bylo zakázaný. A díky bohu, na chvilku mi to pak pujčil a málem jsme nedopluli k molu.
Večer jsme zakončili pistáciovou zmrzlinou. Dokonce celou vanou zmrzliny.
Den 13 - Cesta do Osla
Ujetá vzdálenost: 183 km
Počet hodin jízdy: cca 2:50
Kempování: Doma ve své postýlce
Byl krásný den. Škoda spěchat domů tak rychle. Doporučili jsme rodičům náš okruh na kole. To, že je to do kopce, je ani moc neodradilo. Ptali se, jestli to zvládnou. Tak jsme řekli, že jo. Když se vrátili, tak byli trochu smutní z toho kopce. Člověk si furt musí uvědomovat, že je v Norsku – takže je všechno do kopce. Tady vlastně jiné možnosti ani nejsou. Během doby, co byli pryč, jsme se s Matějem cachtali u vody, ale ještě jsme stihli pobalit nějaké naše věci do tašek, aby to, až dorazíme domů, byla rychlovka ve vybalování. Závěrečná cesta mi přišla nekonečná. Probral mě Matěj, když začal zběsile zvracet meloun s mlíkem. Chudáček, byl z toho tak vyřízenej, že hrozně plakal. Příčinou pravděpodobně bylo sledování pohádky za jízdy. Už při předchozích cestách mu to nedělalo dobře a měli jsme si toho všimnout. Naštěstí po tomhle incidentu téměř hned usnul a prospal celou cestu domů. Probudil se až s vypnutím motoru v Nydalenu. Stav: značka ideál.
Petr si nechtěl kazit následující den vracením karavanu, a tak spěchal s vyklízením, že to ještě tento den odveze (1h jízdy). Jel sám, my ostatní jsme zatím doma vybalovali věci a připravovali večeři. Celou dovču jsme oslavili báječnou večeří. Udělali jsme ši škeble po thajsku, kalamáry a krevety. Slavit bylo třeba, protože né každý zvládne na 14 dní vyrazit karavanem na dovolenou a strávit ji na 12 metrech čtverečních ve 4 lidech s malým dítětem. Bylo to ale cool. Ti, kdo nás znají, vědí, že už plánujeme v ČR koupit dodávku (nebo neco podobného) a cestovat takhle častěji.