Opět začnu s krátkým intro. Nyní mám pouzu mezi projekty, maminka je po operaci a potřebuje odpočinek a Matějovi mořské slunce a moře více než svědčí a táta řekl: “jen jeďte a užijte si léto”, otázka byla pouze: “Kam to bude”.
Pro tentokrát jsem chtěla nechat plánování dovolené na někom jiném a zajistit nám s mamkou all inclusive relax, abychom měly vše na pohodu a nemusely v průběhu vůbec nic řešit a jen si užívat dovolené.
Protože je stále ještě Covid pohotovost, neměly jsme toho až tolik na výběr. Mě se hodilo, abychom letěly na co nejdelší dobu, ale většina destinací byla pouze na 8 dní max. Nakonec jsme tedy přes Ella travel našly pěkné místo na Krétě.
Dva dny před odletem, nám přišla z cestovky informace, že náš hotel byl pro nedostatek zájemců zrušen a nabídly nám jako náhradu jiný. Shodou okolností takový, který jsem při prvotním výběru zamítla. Ale což, jedeme tam hlavně kvůli Matějovi, aby se zrelaxoval a moři, které tam snad chybět nebude.
Cesta
Odlet do Heraklionu byl ve 4:55 ráno. Toho jsem si při výběru destinace nevšimla, jinak bych vybrala něco jiného. Nerada s Matějem vstávám ve 2 ráno, pak je totiž na zabití, když se přetáhne a dělat mu to naschvál fakt nechci. Naštěstí se na cestu “érem” tolik těšil, že vstával naprosto bez keců. Děda, který byl kvůli covidu v karanténě, nás hodil dobrovolně na letiště. Dvě hoďky před odletem utekly jako voda, stihly jsme si dát jen kafe v Costa Coffee a už jsme se pomalu boardovaly.
V Heraklionu některé lidi vybírali na testy na covid. Nás naštěstí ne. Ikdyž jsem s tím byla dopředu smířená. Do našeho hotelu to bylo ještě cca 15 minut autobusem. Už jsme se fakt těšily až se smočíme v moři.
Na recepci nás rovnou vyfuckovali, že kvůli covidovým opatřením je potřeba nechat pokoje dlouho větrat, takže nás na pokoj pustěj nejdříve v 15:00. Když jsem protestovala, že mám 2,5 letý dítě a vstávaly jsme ve 2 ráno a je fakt utahanej, tak mi paní řekla pouze “Safety first, sorry”. V tu chvíli by se ve mě člověk krve nedořezal. Šly jsme tedy k moři. Matěj usnul na tříkolce na pláži pod deštníkem.
Na pokoj nás nakonec pustili ve 14.00. Recepční mi říkala, že nám dala nejlepší pokoj s východem přímo k bazénu a nejblíže jídelně. Asi tušila, že pokud by mě naštvala navíc špatným pokojem kilometr daleko, tak by z toho mohl být problém. Myslím, že moje nálada na mě byla vidět už od vchodu.
Koupání
Konečně jsme další den byly odpočatí. Dny na pláži jsme si užívaly. Hned u nás, asi 100m od hotelu, byla písčitá zátoka, kde tolik nefoukal vítr, nebyly vlny a bylo tam relativně málo lidí.
Dopoledne jsme vždy chodily k moři. Pak jsme se vracely až na oběd a po obědě jsme se pak válely pár hodin doma ve stínu na pokoji. Přeci jen mít úpal ve 40 stupních nikdo z nás nepotřebujeme.
Pak se dalo taky skvěle blbnout u bazénu. Škoda jen, že nebyl se slanou vodou. Chlorovaná voda Matějovi vždy zhoršovala ekzém a pak se celou noc škrábal. Dělaly jsme to tak, že byl vždy v moři, v bazénu a na závěr opět v moři, aby šel spát se slanou kůží.
Procházka do města
Do města mě vedla primárně cesta za sehnáním kabelu na nabíjení mobilu, kterou jsem samozřejmě nechala doma. Ale návštěva se vyplatila.
Cretaquarium
Měly jsme docela kliku, že kousek od nás bylo Krétské aquarium. Krásně jsme se tam prošly a Matěj byl v sedmém nebi. Všude byly “Fish a Sharks”. Běhal po akváriu a fascinovaně koukal na ryby. Nejvíc ho pak chytla digitální simulace rození želviček. Krátký film, který k tomu byl, jsme viděly možná 25x, než jsme se konečně dostaly ven. No a když jsme se dostaly ven, tak chtěl jít zase dovnitř a projít to celé znovu. Co by pro něj člověk neudělal…
Večerní procházky a dětský koutek
Večery tu byly fakt nádherný. První dva dny jsme si vždy fotily západ slunce, pak jsme pochopily, že to tu takhle vypadá pořád a jen jsme se kochaly.
U hotelu jsme měli dětský koutek, ale byl na přímém slunci, takže přes den se do něj téměř nedalo jít. Vše bylo totálně rozpálené. Děti se tam vždy sešly až večer mezi 20-22 hodinou. Nechávaly jsme Matěje chodit pozdě spát, byly jsme rádi, že si po parném dni i trochu pohraje s ostatními.
Amazonas Park
Na schůzce s delegátkou jsem nám zajistila zapůjčení auta s dětskou autosedačkou. Původní plán byl navštívit město Chania. Bohužel bylo od nás vzdáleno skoro 3h jízdy, jsem sice blázen, ale asi ne takový, abych nás vláčela půl dne někam, tam si dala kafe a jela zase zpět. Vybraly jsme si tedy výlet do Amazonas parku, který byl více kids friendly.
Tento park vynikal hlavně sbírkou papoušků, motýlů a hlavně různých druhů opiček. Přijely jsme ideálně tak, abychom stihly krmení makaků a lemurů. Nebylo tam moc lidí, byly jsme rádi, že můžeme i finančně podpořit tuto malou zoo nějakými penězi.
Krmení byl krásný zážitek. Více ale spíš pro mě a mamku. Matěj krmit nesměl. Bylo nám řečeno, že opičky ač jsou vychované, jsou stále divoká zvířata a navíc měli mladé, takže by je mohla chtít chránit. Matěj byl i tak šťastnej, mohl se dívat na opičky zblízka.
Bylo to dokonalý!
Když jsem skončily a nasedly do auta, tak se mi stal první faux pas. Nemohla jsem nastartovat auto a navíc jsme měly téměř prázdnou nádrž. Nevšimla jsem si, že nám auto dali se čtvrtkou nádrže a byly jsme někde mimo civilizaci bez benzinové pumpy. Ale jedno po druhém.
Nastartování stále nešlo, abych neztrácela čas rovnou jsem zavolala do půjčovny. Přesně v okamžik, kdy mi paní zvedla telefon, jsem se jen chytla za hlavu a došlo mi v čem je problém. Omluvila jsem se za zdržování a v klidu jsem nastartovala. Dost se za to stydím, ale problém byl v tom, že už jsem zvyklá na jízdu v automatu a nedošlo mi, že když chci nastartovat, musím sešlápnout spojku :D.
Pak bylo trochu drama jet s téměř 0 benzínu až do civilizace. Auto bylo starší, takže nebylo poznat, kolik ten dojezd přesně je, ale blikala mi nula. V autě jsem měla babičku a malý dítě. Trochu jsem se bála, jak to dopadne, ale nechtěla jsem stresovat. Nicméně zvládly jsme to, takže cajk.
Pevnost Spinalonga
Podařilo se nám natankovat a zaparkovat v městě Plaka. Koupily jsme si lístky na loď a zastavily se v místní taverně na oběd. Konečně chutné jídlo. Matějovi téměř okamžitě od usednutí uletěly vstupenky na loď. Musela jsem jít prosit o nové, ale nikdo s tím neměl problém. Prý tam hodně fouká vlastně pořád, takže asi nejsme první s tímto problémem.
Vyráželi jsme lodí z městečka na ostrov, kde se nachází pevnost Spinalonga. Na tento ostrov sváželi Řekové lidi s leprou. Místo mi dost připomíná pevnost z vězení ve filmu Papillon. Jen s tím rozdílem, že tam byli vězni a byl to ostrov, ze kterého se nedalo utéct a tady, pokud by lidi byli zdraví, asi by dokázali doplavat zpět na pevninu.
Na ostrově jsme nestrávili zase tak moc času, prohlédly jsme si jen nejzajímavější věci. Bylo děsné vedro a tam obzvlášť.
fbt
Matěje nejvíc zaujala plavba lodí.
Cestou do Agios Nikoláos jsme měli v plánu zastavit se vykoupat na luxusních plážích města Elounda. Matěj byl unavenej a z ničeho nic nám usnul.
Ágios Nikoláos
Toto byla poslední zastávka našeho výletu. Matěj stále spal v autě a mamka se rozhodla tam s ním počkat. Vyšla jsem si tedy na procházku pouze já sama. Nechtěla jsem, aby na mě dlouho čekaly, tak jsem si to jen tak v rychlosti proběhla a nazpět koupila chlazenou kolu.
Ostrov Chrissi
Tento výlet jsem absolvovala sama. Matěj s babičkou zůstaly u hotelu. Správně jsem očekávala vcelku náročnou jízdu autobusem a výheň na ostrově. S Matějem by to bylo šílený.
Z hotelu jsem vyrážela s německými cestovateli. Nikdo z čechů neměl zájem jet. Cesta autobusem trvala 2,5 hodiny do města Lerapetra. To byl takový menší přístav odkud se daly koupit vstupenky na loď. Plavba trvala další hodinku. Ale to, co jsem tam viděla stálo za to. Vypadalo to dost podobně jako Seychellské pláže. Jen s tím rozdílem, že na Sechellách nebyla krom nás ani noha a tady jezdily lodě plné turistů v rouškách.
Pardon za tolik selfie, ale nemohla jsem si na tak krásném místě pomoct a nebyl tam nikdo, koho bych mohla fotit já a nebo on mě.
Nicméně všichni šli pouze na hlavní pláž “Golden beach” a ostatní bylo prázdné. Pak jsem se koupala v moři téměř sama.
Tento ostrov nebyl výjimečný pouze svým azurovým mořem a bílým pískem. Zvláštností byl i cedrový les uprostřed, zavalený pískem.
Na protější straně už byly vidět břehy Libye a Egypta.
Cesta domů
Po 11 dnech už jsme se docela dost těšily domů. Primárně na normální jídlo a na tátu. Matěj říkal, že chce domů už od 3. dne této dovči. Cestu letadlem jsme zvládli dokonce o půl hodiny rychleji oproti původnímu harmonogramu. Na letišti už na nás táta čekal. Matěj měl pusu od ucha k uchu, jak se usmíval.
Odvezli jsme babičku na černý most a jeli si odpočinout domů. Matýsek spinkal v autě.
Závěr
Celá dovolená ač vypadala značně idylicky skončila stížností na cestovní agenturu Fischer (Ella Travel byl pouze zprostředkovatel). Stále čekáme na jejich vyjádření a doufám, že uspějeme.
- Byly jsme donuceni jet na dovolenou do jiného ubytování než jsme si vybraly a místo all inclusive bylo jídlo pouze 3x denně i přesto, že jsme si zaplatili za all inclusive. Prý to bylo nařízení vlády kvůli covidu, ale bohužel se nám to nikdo neobtěžoval oznámit. A mít pauzy mezi jídly 6 hodin je pro dítě dost nevhodné.
- Absence čehokoliv jiného krom postmixových cola, fanta, sprite. Nejsem žádná ultraeko matka, ale nehodlám Matěje prolejvat těmahle sladkejma sračkama. Nebyl k dispozici žádný džus. A to nemluvím o naší mléčné intoleranci. To jsme měly už tuplem smůlu.
- Jídlo, které k dispozici bylo, bylo tak hnusný, že mi bylo blbě ještě 2 dny po návratu do ČR. Několikrát jsme to vzdaly a šly na jídlo do restaurace
- Ubytování – za nás to bylo fajn, to nemůžu říct ani slovo. Ostatní bohužel to štěstí neměli. Na pokoji měli obrovské brouky, kterých se báli i statní chlapi. Brouci kousali a zanechávali po těle puchýřky. To fakt nechceš.