Itálie v kempu Lignano Sabbiodoro
Úvod
Do Lignana Sabbiodoro jedeme podruhé. A to je u nás docela silné doporučení — míst, kam se vracíme, zas tolik není.
Není to dovolená, kde bychom objevovali. Je to dovolená, kde přesně víme, co nás čeká, a právě proto funguje. Jede s námi babička, jede Danka s dětmi a ve chvíli, kdy vystoupíme z auta, děti zmizí. Mají tady svůj gang a od té chvíle je potkáváme hlavně u jídla.
Lignano má jednu věc, kterou se jinde těžko hledá: moře, které je dlouho mělké a hlavně teplé. Dítě do něj pustíte a nemusíte stát po kolena v ledové vodě s nataženou rukou.
Bydlíme v malých chatkách v Campingu Sabbiodoro. Není to luxus a ani to tak není myšlené — v kempu je všechno, co potřebujeme. Restaurace, bary, obchod a aquapark, do kterého se dá utéct, když je na pláži moc horko.
Souhrnné video z výletu
Cesta a příjezd do Lignana
Logistika byla letos trochu oříšek. Jeli jsme dvěma auty — naším volvem a babiččiným malým. Aby měli co nejprázdnější auto, vyzvedla jsem babičce kufry už pár dní dopředu a k nám jsme si vzali ještě Anetku, ať se ostatní pohodlně vejdou.
Samotný pátek pak byl den, kdy se neudělalo nic v klidu. Já šla ještě do práce a vzala s sebou Amálku. Petr mezitím vyrazil s Anetkou a Matějem na Fajt fest. Naštěstí hrál už kolem druhé odpoledne — kdyby ho nasadili na večer, byla by z toho pořádná komplikace. Takhle si z toho udělali zábavné odpoledne a Matěj si při zvukovce dokonce zahrál na bicí. Po práci jsem naskládala všechny věci do auta, aby ráno nebylo co řešit, a šla brzy spát. Petr s dětmi dorazili kolem sedmé.
Sraz s babičkou jsme měli v Českých Budějovicích v pět ráno. Pro nás to znamenalo vyrazit kolem třetí, liberečtí museli ještě dřív. Na tyhle noční starty jsme už docela vycvičení, protože takhle odjíždíme vždycky. Velkou část cesty totiž ujedete, zatímco děti spí — a to je výhoda, kterou nic jiného nenahradí.
Na pumpě u Budějovic jsme se sešli přesně podle plánu a dali si snídani. Odtud si Petr přesedl do babiččina auta a babička přesedla ke mně. Nechtěli jsme, aby babička řídila takhle dlouhou trasu, a Danka neřídí — takže jsme si s Petrem auta rozdělili a každý odjel celou štreku sám.
Do Lignana jsme dorazili kolem oběda. A ještě to odpoledne jsme vyrazili na kola. Musela jsem Petrovi ukázat cyklostezku do Latisany, protože jsem na něm viděla, že potřebuje spravit náladu. Pláž totiž není nic, co by vyhledával — být na místě, kde je jeden slunečník vedle druhého, mu působí mírné trauma. Vyjížďka byla krásná, jen máte přitom pocit, že vám někdo fénuje hlavu. Vedro tedy bylo.
K večeři jsme dojídali zbytky toho, co jsme měli navařeno na cestu. Chatky jsme měli od sebe kousek vzdálené, ale nakonec to vůbec nevadilo.
Večer jsme si vyrazili do města na zmrzku a koupit žetony do Parco Junior, který si děti moc oblíbily loni. Matěj s Amákou dostali před odjezdem od babičky a dědy 100EUR na to, aby zvaly všechny děti na zmrzku. Tak jsme hned první den museli vyrazit.
Day 2 - Především u moře ...
Deset hodin za volantem si vybralo svou daň. Nikdo se neprobudil dřív než v půl desáté — a nikomu to nevadilo.
Děti jsme si vycvičili hned první ráno. Společně dostaly peněženku s drobnými eury a jednoduché zadání: běžte a kupte něco k snídani. Odešly samy, vrátily se samy, a my jsme mezitím stihli udělat kafe a v klidu ho vypít. Novému dni jsme mohli vyjít vstříc jako lidé.
A ten den se nesl v jasném duchu: vezmeme všechny nafukovací příšerky a jdeme na pláž.
Bylo nás hodně, takže se náklad rozdělil — každý si něco pobral a vyrazilo se. Petr se z toho vyvlékl elegantně. Představa, že by se měl skoro v poledne, v plném teple, vydat na pláž mezi lidi, ho upřímně zděsila. Prý se radši bude potit při běhu a staví se za námi pak. A šel běhat.
U moře je to fajn. Teplota vody byla přesně taková, jaká má být — ta, u které vám není zima ani po třech hodinách koupání. Jen u Amálky pořád máme strach. Plavat už umí, ale člověk nikdy neví, jak velká vlna přijde a jestli ji nepoloží. A protože nemá absolutně žádné zábrany, byla to na naši smůlu celé dopoledne honička.
Jedna věc se ale osvědčila natolik, že ji tady musím napsat: dětem hned na začátku ukázat záchytný bod, podle kterého v moři najdou naše místo. Známe totiž své lidi. Matěj se dokáže ztratit kdekoliv.
Oběd jsme si udělali sami. Jsme v Itálii, v zemi těstovin — takže plněné těstoviny, dobrý olej, sýr. A bylo najedeno.
Odpoledne se výprava rozdělila. My s Petrem na kola, zbytek k bazénu.
A večer nesměla chybět procházka za zmrzlinou. Tehdy taky naplno propukla dětská honba za tím, co si kdo pořídí za dvacet eur, které dostaly od babičky Helenky — odměnu za to, že jí před odjezdem uklidily auto. Přiznám se bez mučení: celý týden jsme se nebavili skoro o ničem jiném. Skončilo to teprve ve chvíli, kdy byly peníze utracené.
Day 3 - Den na kole, kdy jsme najeli spoustu km, ale na kole ani metr
Byl to den plný emocí. Z těch, na které budeme dlouho vzpomínat — jen možná trochu jinak, než jsme si ráno představovali.
Babička nabídla, že si vezme děti. Což pro nás znamenalo jedinou věc: konečně delší kolo. Seděli jsme nad mapou skoro hodinu. Vybrali jsme tři místa, která měla ležet na krásné cyklostezce, a protože jsme nechtěli jezdit to, co už máme projeté, a zároveň se nechtěli vyšťavit už cestou tam, dohodli jsme se, že asi třicet minut popojedeme autem.
Petr měl ještě práci, takže balení zůstalo na mně. Pití, svačina, krém na opalování. Kola na nosič. Plavky a ručník, kdybychom se náhodou někde chtěli koupat. Prostě téměř všechno. To slovo „téměř“ tam prosím nechte. Ono se ještě vrátí.
Petr dopracoval, rozloučili jsme se s dětmi, které zrovna hrály Cukr káva limonáda čaj rum bum, a vyrazili jsme na cyklistické dobrodružství. Slibovaných třicet minut se cestou natáhlo na padesát. A bylo horko — nejspíš největší horko celého týdne. Oba jsme v autě seděli už v cyklistických kraťasech, takže jsme na start dorazili dokonale zpocení, ještě než jsme se dotkli kola. Vypnula jsem motor. A přesně v tu vteřinu se mi před očima mihl obrázek: klíčky od stojanu na kola. Jak leží doma. Na stole. Petr ještě chvíli marně prohledával auto, jestli se náhodou nestane zázrak. Já jsem věděla, že se nestane. Nezlobil se na mě — tedy zlobil, ale snažil se to nedat najevo, protože si byl dobře vědom toho, kdo balil a kdo mezitím pracoval. Chvíli jsem ještě vyhlížela po parkovišti, jestli tam není někdo další s koly a jestli by náhodou nemohl mít stejný klíček. Nebyl tam ale vůbec nikdo. Nasedli jsme zpátky do auta. Naštvaně. Chtěla jsem zastavit a zadat navigaci. Petr rozhořčeně prohlásil, že zastavovat nemusím, protože je přece úplně jasné, kudy se jede. Jela jsem tedy podle toho, co bylo úplně jasné. Né – nebyl to správný směr.
A tady je potřeba vysvětlit jednu italskou specialitu: mýtné se platí na každém nájezdu i sjezdu. Zaplatili jsme tedy mýtné, když jsme přijeli. Zaplatili jsme mýtné, když jsme vyjížděli. Pak nám došlo, že jedeme špatně, takže jsme museli sjet — a zaplatit mýtné. A znovu najet na správnou silnici, kde jsme, světe div se, zaplatili mýtné.
Teplo v autě mezitím neustávalo. Klimatizaci jsme měli nastavenou na 27 stupňů — nechtěli jsme to přechlazovat, když je venku čtyřicet. A Petr vedle mě začal sípat, že je mu strašně zle. Otevíral okýnko, zavíral okýnko, snažil se dýchat. A když už nevěděl, co dál, všiml si, že má naplno zapnuté vyhřívání sedačky. V tu chvíli se v něm probudil spravedlivý hněv a padlo obvinění, že jsem mu to tam určitě zapnula já a že co jsem to vlastně za bezpáteřní krysu. Nakonec se ukázalo, že za to může Volvo. Když mu totiž zadáte 27 stupňů, vůbec ho nenapadne, že byste se chtěli ochladit. Usoudí, že je vám zima, a zapne úplně všechno, aby vás zahřálo. Skvělá funkce. Jen ne, když je venku čtyřicet.
Po třech hodinách jsme dorazili zpátky domů. Bez jediného metru na kole. Otráveně jsem si sbalila věci na pláž a odešla. Petr si šel zaběhat. Myslím, že mě ještě chvíli nemohl vidět a potřeboval to sám někde rozdejchat 🙂 .
Day 4 - Grado, Marano lodí
Ráno byla zase pohodička. Snídně a pak společný bazén. Petr se rozhodl, že mě naučí pít kafe bez mléka, a tak mi pořád kupoval kafe, protože je potřeba se k tomu dopít. Dětem to nevadlo, protože vždy vyloudili na baru nějakého toho nanuka.
Po předchozím dni jsme se další výlet na kole skoro báli plánovat. Říkala jsem si, že platí kdo chce víc, nemá nic. Že bude lepší jezdit po okolí dokola, neztrácet čas plánováním přejezdů a nedávat osudu žádnou další příležitost. Lepší vrabec v hrsti.
Ale.
Zjistila jsem, že ze Sabbiadoro jezdí dvakrát denně trajekt do Marana. A z toho se rychle vyklubal plán: svézt se lodí na Marano a odtamtud pokračovat na kole do Grada. Grado jsem znala a věděla jsem, že je krásné. Chtěla jsem ho Petrovi ukázat.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli nevzít celou rodinu, ať se taky někam podívají. Pak mi ale došlo, že budou nesrovnatelně šťastnější u moře a u bazénu, kde si můžou hrát, než ve čtyřiceti stupních obcházet památky města, které je sice hezoučké, ale na italské poměry zase ne nijak výjimečné. A pak už to šlo samo. Cesta byla krásná a všechno na sebe nádherně navazovalo — loď, kola, město, loď. Jediné, co jsem celý den řešila, byla voda. Spotřeba byla obrovská a pokaždé, když mi došla, mi bylo úzko a já jen vyhlížela, kde ji doplním, abych to vůbec přežila. Zpátky jsme jeli zase lodí, z Grada. Dvě hodiny. To bylo nekonečné. Naštěstí se asi po půl hodině spustila pravá italská atmosféra. Nejdřív začali na přídi tančit Slováci. Pak se k nim přidal kapitán lodi, vytáhl kytaru, po chvíli trubku a spustil italské písničky. Celá loď začala skandovat.
Nás dva to tolik nenadchlo. Ale sledovat to pozdvižení byla zábava sama o sobě.
Doma jsme ještě stihli jít s dětmi do bazénu — a dát tím babičce oplátkou aspoň chvíli, kdy nemusela hlídat všechny.
A na závěr nesměla chybět již tradiční procházka a pořádné řádění v Parco Junior.
Day 5 - Na pozdní oběd do Bibione
Týden se pomalu, ale jistě přehoupl do druhé poloviny. Děti to pořád baví, ale občas už je vidět, že mezi sebou mají malinkou ponorku. Takže se tu a tam někdo urazil a potřeboval svůj prostor.
Přišlo proto na řadu osvědčené řešení: šlapadlo. Věděli jsme, že je to zase stmelí. Vzala jsem peníze a hned po příchodu na pláž šla poptat, jestli nemají něco většího, protože nás je hodně. Z loňska jsem totiž věděla, že se všichni stejně nevejdeme. Naložili jsme tedy děti, Petr se chopil šlapání a já plavala kolem, připravená chytat Amálku pokaždé, když z lodi sklouzne.
Bavilo je to. Byla to zábava. I nás to bavilo. Na zpáteční cestě jsme se s Petrem prohodili — ať si prý taky vyzkouším, jak hezky to šlapání nejde a jaká je to dřina. No, opravdu byla. Šlapala jsem jako o život a popojeli jsme o pár centimetrů. Nejspíš to bylo tím, jak děti ležely ve vodě a držely se lodi. Ta loď to prostě neutáhla.
Odpoledne jsme šli zase na kolo. Ale nikam jsme se autem nepopojížděli. Z toho už jsme po předchozích zkušenostech dospěli. Vyrazili jsme do Bibione na pozdní oběd. Bylo mi totiž líto, že jsme za celou dobu neměli jediné kalamáry. A Petr mě nerad vidí trpět hlady.
Večer, když už byly pláže úplně prázdné a lidi se přesunuli do města, jsme vyšli k moři. Courat nohama ve vodě. Byla hezky teplá a provázel nás u toho růžový západ slunce. Chvíli jsme tam takhle jen tak odpočívali.
Jednu nevýhodu to ale mělo. Po zmrzlině jsme všichni potřebovali čůrat — a na pláži se po sedmé zamykají všechny záchody.
Day 6 - A zase domů
A je to tady. Poslední den. Se správkyní apartmánů jsme se domluvili, že budeme odjíždět brzy ráno. Chtěli jsme se vyhnout zácpám, které nastanou vždycky, když v sobotu všichni vyrazí v deset dopoledne, potkají se na dálnici a pak stojí v kolonách až k hranicím. Když jsme do Itálie přijížděli, viděli jsme přesně tuto situaci v protisměru. A rozhodli jsme se, že si to raději odpustíme.
Vyhrála tedy varianta vstát v pět a vyrazit směr Villach. Tam jsme měli domluvený sraz s Jířou, který tam krátkodobě pracuje. Dorazili jsme akorát na snídani. Vyrazili jsme procházkou do centra, cestou Jířu trochu vyzpovídali, co že to vlastně dělá, a pak si dali společnou snídani a kafe. Cestou zpátky jsme narazili na krásný park s hřištěm. Nabídli jsme tedy, že tam ostatní zůstanou s dětmi a posadí se, a my zatím skočíme pro auta — ať nemusí pěšky zpátky, protože už zase pařilo slunce. Po rozloučení s Jířou jsme pokračovali směr Česká republika. Osazenstvo stejné jako při cestě tam. Jakmile jsme byli doma v Čechách, v Budějovicích jsme se přeskládali. Babička s Dankou pokračovaly samy směr Liberec, my do Roztok.
Domů jsme dorazili kolem šesté odpoledne. Vstát v pět byl dobrý plán. Bez kolon.
Když si teď ten týden přehrávám, nezůstala mi v hlavě ta nejhezčí místa. Zůstal mi obrázek klíčků ležících doma na stole. Petr sípající v rozpáleném autě s vyhřívanou sedačkou. Slováci tančící na přídi a kapitán, který k nim vytáhl trubku. Děti, které celý týden nemluvily o ničem jiném než o dvaceti eurech od babičky a za co je utratí :).
Cyklovýlety byly krásné, moře přesně tak teplé, jak má být, a Grado stálo za to ukázat. Ale historky, které si budeme vyprávět ještě za pár let, vznikly úplně všechny mimo plán.
