Posádka: Zuzka, Petr, Matěj, Amálka, Babička Helenka, Peťa, Lenka, Verča a Lucka alis Basa
Lokalita: Rogoznica (Apartmány Sea Pearl od Unicornu)
Termín: 15.5. – 29.5.2021
Vzdálenost: 1100 Km
Mapa cesty:
Konečně už se zase blýská na lepší časy a můžeme vyrazit někam na výlet. Už je to pár let zpátky, kdy jsme se rozhodli jezdit na dovolenou mimo sezónu, protože máme rádi klid, a to i na úkor horšího počasí. Stejně slunečná opalovačka není nic extra pro nás. Nicméně nejdůležitějším důvodem je pro nás teď Matějův ekzém. Letošní jaro bylo naštěstí hodně přívětivé. Vzhledem k tomu, že neustále vydatně pršelo, Matějův ekzém se podařilo udržet v normě. Se střídmým použití kortikoidů byl Matěj v cajku, ale nedá se říct, že by ho neměl vůbec.
Dlouhou dobu jsme čekali, jak to dopadne s Itálií. Plán o tom, jak navštívíme Benátky a budeme se válet na písečné pláži, se rozplynul ve chvíli, kdy 1.5.2021 Itálie nezrušila povinnou 5denní karanténu po příjezdu do země. Posunuli ji až do 15.5.2021 s tím, že nebylo jisté, že se opravdu zruší. V ten okamžik jsme na bookingu raději zrušili ubytování a začali plánovat něco nového. Kamarádi z Unicornu nám hodně doporučovali Chorvatskou Rogozku, a tak jsme si řekli proč vlastně ne. Je to o kousek dál než zmiňovaná Itálie a navíc jsem tam mohla využít benefitu 50% slevy na ubytování, který jako zaměstnanec Unicornu stále mám.
Amálce byly 3 měsíce, a proto jsem nad cestou dlouho nerozmýšlela a koupila nám raději letenku do Splitu než ji tahat 12hodin v autě. Petr s Matějem byli odhodlaní jet autem rovnou, a to s tím, že by nás druhý den ve Splitu vyzvedli na letišti. Na poslední chvíli jsem ještě přemluvila babičku, aby jela s námi, že si to společně užijeme. A doufám, že taky jo.
Cesta autem byla náročná. Petr s sebou neměl nikoho, kdo by ho při řízení mohl střídat. Vpředu s ním sice jel Matěj, ale ten usnul ještě dříve, než se stihl vůbec vymotat z Prahy. Napjatě jsem pravidelně sledovala mobil a kontrolovala, kde zrovna jsou a zda je Petr stále v pohodě na řízení. Oproti tomu moje cesta letadlem byla rychlá a klidná. Jen malý úvodní zádrhel, kdy jsme stály dlouhou frontu na odbavení na terminálu 2 a nedošlo nám, že Chorvatsko, ač je v Evropské unii, není v Schengenu, takže jsme pak rychle spěchaly na terminál 1. Jsme rádi, že pražské letiště není tak veliké.
Den 1 – Příjezd
V Rogoznici nás krom Petra s Matějem čekalo relativně slunečné počasí. Jen trochu více větrno. Hned po vybalení jsme si vyrazili na procházku do městečka. Všichni jsme si potřebovali trochu protáhnout kostry. Petr se dospal během dopoledne asi 5 hodin a po zbytek dne už odmítal jít spát, že to dospí v noci.
Dle předpokladu, byla Rogoznice v tento čas ještě úplně prázdná bez turistů.
Den 2 – Primošten
Druhý den jsme vyrazili na výlet. Bylo potřeba využít toho, že je víkend, a že může jet táta s námi. Důležité je asi představit model, ve kterém jsme se rozhodli tuto dovču absolvovat. Pro mě s dětmi to znamená, že jsme celé dva týdny na prázdninách. Babička s námi jela na jeden týden a pak ji hodíme do Splitu na letadlo a vrátí se zpět do ČR, aby mohla do práce. Petr má vždy pondělí až středa pracovní den a čtvrtek až neděle má volno, které si bude moct užívat s námi. Holky přijeli pouze na týden, pak musejí také pracovat.
Takže zpět k tomu výletu. Jako první jsme navštívili Primoštěn. Toto město bylo na našem seznamu zastávek i pro naši předchozí dovolenou, kterou jsme kvůli covidu museli zrušit. Primošten je populární destinací, rozkládá se na dvou poloostrůvcích, kde na jednom jsou krásné pláže a na druhém je kamenná vesnička plná obchůdků a restaurací.
Na závěr procházky jsme si zašli do restaurace ochutnat naše první kalamáry. A zpětně musím říct, že zde byly nejlepší, co jsme na této dovče měli.
Den 3
Konečně bylo trochu teplejší počasí, takže jsme zůstali v Rogoznici, že se budeme koupat a využijeme možnosti si bezplatně půjčit koloběžky a projedeme se po přístavu.
Den 4 – Národní park Krka
Nebylo moc času nazbyt, takže další výlet připadl už na neděli, dokud má Petr stále volno. Po googlení informací ohledně přístupu a dalších věcí, jsme s Petrem zjistili, že už jsme spolu v tomto národním parku jednou byli, ještě v době, kdy jsme spolu nechodili, ale byli jsme spolu na jachtách na palubě jako kámoši. Nicméně jsme si to pamatovali jen tak okrajově. Je dost možný, že jsme totiž vůbec nebyli střízlivý :D.
Národní park Krka je známý především svými vodopády a četnými jezírky. Celý park má asi 100km2, ale většina turistů a stejně tak i my, jsme si prošli nejvyhlášenější oblast kolem Skradinski buku.
Dny 5 – 6 Válečka a procházky
Tyto dny jsme strávily s babičkou na terase. Svítilo krásně sluníčko. Táta byl zavřený ve své kopce a tam od rána do večera calloval. Je pravda, že některé dny docela dost foukalo. Nejpodstatnější na těchto dnech bylo, že jsme chodili na zmrzlinu a večer po pracovní době se k nám připojil i Petr a ostatní holky, které taky v průběhu týdne pracovaly, a šli jsme na večeři.
Díky Base máme pro Matěje slušnou fotogalerii se zmrzlinou. Na to, že Petr se nenávidí fotit, tak chlapec je evidentně ve svém živlu a nikdy není dostatečně nasycen 🙂 (Jak zmrzliny, tak focení samozřejmě).
Den 7 – Trogir, odjezd babičky
Toto byl babičky poslední den. Na odpoledne už měla koupenou letenku ze Splitu domů. Bohužel s námi nemohla být celých 14 dní. To je holt nevýhoda, když je člověk nepostradatelnej :D.
Hned po probuzení, jsme vyrazili do Trogiru. Prý je to nejnavštěvovanější městečko Dalmácie. Já se ostatně nedivím, fakt se mi tam moc líbilo. Od roku 1997 je dokonce zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.
Od holek jsme před odjezdem dostali jasné instrukce, kde koupit jaké ryby, abychom mohli večer společně grilovat. Původní plán byl grilovat už o den dříve, aby to stihla i babička, ale holky vyrazili na trh večer, kdy už se, světe div se, ryby na trhu neprodávají 😀
Ačkoliv se nám v Trogiru moc líbilo, raději jsem zavčasu vyrazili směr Split, pro případ, že by někde byla nějaká kolona, aby babička bez stresu stihla letadlo.
Těsně před letištěm jsme od silnice viděli restauraci ve starém mlýně postavenou na takovém malém rybíčku. Vzhledem k tomu, že jsme měli ještě dostatek času, rozhodli jsme se zastavit a dát si s babičkou poslední jídlo. Na letiště už to pak bylo jen 5 minut jízdy.
Každopádně, nevěnovala bych tomu takovou pozornost, kdyby vše šlo podle harmonogramu. Maminku jsem vyhodila na letišti a jeli jsme pomalu zpět směrem Rogoznica. V tom mi mamka po pár minutách volá, že ji Chorvaté nechtějí uznat očkování, a že musí běžet někam, kde ji udělají antigenní testy, a že je tam dlouhá fronta, že asi nestihne letadlo. Průběžně jsme byli ve spojení a čekovali mobil. Díky bohu, že se mamka nebojí mluvit a zvládla se domluvit s nějakýma holkama, které ji k sobě přizvaly na začátek fronty na testy a tím pádem to mamka stihla. V letadle kvůli neuznání očkování chybělo přibližně 30% lidí. Štěstí bylo na naší straně a mamka už to domů (až do Liberce) zvládla.
Večerní rybí párty se také zdařila. V Trogiru na trhu se nám podařilo koupit nějaké ryby. Bohužel jsme zapomněli jejich název ještě dříve, než jsme z té rybárny vůbec vylezli ven. Plus jsem se rozhodli koupit 4 sépie, že se o ně nějak podělíme. Paní nám je vyčistila, aby nám je stačilo pouze položit na gril.
Den 8 – Odjezd holek
Bohužel v neděle byla opět smutným dnem, protože i holky už se musely vrátit domů. Ale přeci jen jsme v přemlouvání trochu úspěšní byli, protože se nám podařilo ze této dámské party ukořistit Peťu. Měli jsme u Matěje v pokoji jednu postel volnou a v obýváku byla volná ještě celá manželská postel, takže prostor rozhodně byl. Když holky odjely, Matěj dostal novou spolubydlící. Tady je nutné dodat, že jsme naštvaní na naši kamarádku Ilču, protože jsme doufali, že přijede a nakonec nepřijela. Ale to si vyřídíme později…
Odpoledne jsme si vyrazili zase na koloběžky. Občas bylo trochu nejisté, zda Matěj dojede v pořádku domů a nebo jestli třeba cestou upadne do moře. Ale naštěstí jsme celou dovolenou zvládli přežit pouze se zvýšenou tepovkou a pár modřinama na Matesových kolenou.
Den 9-12 – Poflakování se
Vzhledem k tomu, že pracovní dny Petr i Peťa pracovali, já s dětmi jsme se poflakovali po okolí a podle toho, jak měli oni dva pauzy, jsme se chodili společně koupat nebo na zmrzku a tak.
Den 13 – Odjezd
Původní plán byl odjíždět na noc, ale cesta zpět trvá 12 hodin, a to v závislosti na dopravě, a pokud bychom vyrazili na noc, byli bychom celou sobotu, možná i neděli mrtví. Takže se plán změnil a vyjeli jsme už po obědě. Cestu jsme si chtěli zpestřit zastávkou na Plitvických jezerech, ale Waze nám vzhledem ukazovala zajížďku cca 1,5 hodiny. To nám přišlo s dětmi v autě dost zbytečné. Už takhle ta cesta byla dost dlouhá.
Dohodli jsme se, že budeme sledovat hnědé ukazatele na dálnici, ty které upozorňují na zajímavé atrakce a až bude něco, co nás bude zajímat, tak sjedeme z dálnice a zastavíme.
Sjeli jsme do městečka Karlovac, kde jsme na mapě našli obrovské hřiště, které sponozorovalo NATO a armáda Spojených států. Bylo to opravdu obrovský. Shodli jsme se na tom, že něco takhle velkého v Praze ani nikde nemáme. Zastávku jsme využili i k našemu občerstvení a naházeli jsme do sebe obrovskou pizzu. Po této pauze už šla Amálka rovnou spinkat a vzbudila se až v 8 ráno v Roztokách ve své postýlce. Ta holka je prostě dokonalá!
Peťu jsme cestou vyhodili v Mikulově na další párty a pak pokračovali směr Praha. Petr to odřídil úplně celé sám. Musím říct, že po D1 už se mi dost zavírala očka. Dělali jsme si pauzy a doplňovali do žil colu, abychom to dojeli.
Doma jsme padli za vlast. K našemu překvapení se nám podařilo děti přenést do postýlek a téměř je neprobudit. Věci jsme nechali v autě, že na vynešení, bude další den času dost.
Teď zase nějaký čas takhle dlouhou cestu absolvovat nechceme.
See you later alligators!
Zuzka, Petr, Matěj a Amálka