Dovolená na dvou frontách (Chorvatsko a Djerba)
Úvod
Původně to měl být docela klidný plán – Amálka vyrazí s babičkou na Djerbu a my zůstaneme doma v zajetých kolejích. Matěje jsme nechtěli zbytečně tahat ze školy, a tak jsme si říkali, že si každý pojedeme to svoje. Jenže letošní jaro mělo trochu jiné plány. Silná pylová alergie, která se postupně přehoupla až v astma, nám nakonec zamíchala kartami natolik, že bylo potřeba situaci přehodnotit. Po konzultaci s lékařem padlo celkem jasné doporučení – k moři. A tak jsme místo původního „zůstáváme doma“ během pár dní přehodili výhybku, domluvili si s Petrem home office a vyrazili taky. Napadla nás samozřejmě i varianta, že bychom Matěje přihodili k babičce taky, ale bohužel výsledná cena byla taková, že jsme si řekli, že pojedeme raději autem všichni.
Souhrnné video z výletu
Cesta a příjezd do Chorvatska
Babička a Maruška přijely do Roztok už v pátek večer. Beze stresu jsme dobalili poslední věci a vyrazili spát, protože let Praha–Djerba začínal asi v 6 ráno, což znamenalo vstávat ve 3 a jet na letiště. Všechno se zvládlo dobře až do chvíle, než jsem Amálce měla dát pusinku a odjet. V tu chvíli na ni dolehl smutek a začala hrozně plakat, že chce být se mnou. Úplně mi to trhalo srdce, ale nakonec jsme se s mamkou dohodli, že nejlepší bude, když je tam nechám a co nejrychleji odjedu.
A tak jsem odjela. Amálka prý přestala plakat a let byl naprosto v pohodě. Odpoledne nás babička zásobovala fotkami, na kterých Amí krmila miminkovskou lahvičkou malého velblouda. To mi hodně pomohlo cítit se líp. Babička pak do telefonu říkala, že je Amí smutná bez Matěje. Doma jsme se shodli, že jsme je neměli rozdělovat – že to byl blbej nápad, ale co už. Zpátky se to vzít nedá, pouze poučení pro příště.
Ještě celou sobotu jsme byli doma, protože Petr měl večer v Praze koncert. Já jsem aspoň měla čas sbalit věci do auta. Měli jsme toho hodně a chtěli jsme být vybavení na všechno. Kolem osmé večer se mi podařilo mít vše ready. Matěj se šel zabavit vedle k babičce a dědovi, zatímco já jsem šla na kutě, abych byla připravená druhý den po sobě vstávat ve 3 ráno a pak 10 hodin řídit.
Ani si nepamatuju, kdy Petr dorazil domů. Vlastně ani Matěj. Výjimečně se mi asi podařilo fakt usnout – obvykle totiž takhle před dlouhou jízdou spát nemůžu. Ale co si budeme povídat, vstávání zase ve 3 ráno bylo náročné. Nicméně, cesta pak docela utekla. Na oběd už jsme přijížděli do Valamar Camping Istra – skvělého luxusního kempu, na který jsme dostali doporučení. Byl krásný den a byla neděle, takže jsme měli dost času jít do moře, do bazénu, na tobogány i si zaběhat. Večer jsme si s Matějem pustili Spidermana a doufali, že pracovní týden nebude moc náročný.
Day 2 - cyklovýlet do Poreče
Od téhle dovolené jsme si trochu slibovali, že když Matějovi zajistíme camp s hromadou vyžití, bude se bavit sám a my budeme moct v klidu pracovat. Mimochodem – Čechů tam bylo požehnaně, češtinu nebo slovenštinu jsem slyšela snad na každém rohu.
Realita se ale ukázala být trochu jiná. Matěj si chvíli dělal úkoly do školy, jenže neustále jsem mu musela asistovat. Petr to vyřešil po svém – nasadil sluchátka a prostě neměl čas :). Já jsem měla kliku, že toho v práci zrovna nebylo tolik, takže to šlo. Ale pokaždé, když jsem mu řekla, ať si jde na tobogán, chvíli seděl a pak mě začal prosit, jestli bych tam nemohla jít s ním, že tam nechce být sám. Už první den jsme litovali, že s námi není Amálka. Spolu se totiž téměř vždy nějak zabaví – dřív nebo později jeden z nich vymyslí zábavu. Ale takhle rozdělení to byla otrava. A přitom měl k dispozici prakticky všechno, co by ho mohlo bavit. Úmyslně jsme vybrali kemp s opravdu dobrým vybavením – dva vyhřívané bazény, velké dětské brouzdaliště, tobogánové centrum, malé městečko s krámky a vnitřní hrací centrum, kde se scházely děti. Byly tam prolézačky a každé dítě mohlo denně na hodinu na PlayStation. Líbilo se mi, že jim tam takhle omezili čas, takže nehrozilo, že budu 8 hodin pracovat a on bude sedět u obrazovky. No, nicméně jsme pracovní dobu nějak přežili – střídavě jsem v pauzách utíkala s Matějem sjet tobogán a pak se zase připojovala do práce.
Odpoledne po práci jsme si vyjeli na kole do městečka Poreč, které od nás bylo asi 5 km. Cesta vedla podél moře, ale chvílemi i po silnici, kde občas jezdila auta. S Matějem nejsme moc zvyklí jezdit po silnicích – obvykle jsme někde, kde žádná auta nejsou. Takže jsme čas využili k tomu, že jsme mu udělali takovou malou soukromou nalévárnu dopravního chování. Jak se jezdí na silnici, jak se odbočuje vlevo, kdy a jak se rozhlížíme, jak se jezdí z kopce dolů, jak nahoru, dali jsme si nějaké tipy ohledně přehazování a tak. Za tuhle zkušenost jsem fakt hodně vděčná – bez Amálky jsme na to měli klid a vyzkoušeli jsme si to v ostrém provozu.
Poreč je malé městečko, ale má moc hezké centříčko. My jsme byli s kolama, takže jsme neprocházeli žádné krámky – prostě jsme to prolétli, dali si zmrzlinu a jeli zpět.
Day 3 - Rovinj, Limský fjord
Další den plný nových možností – i když přes den nebylo zrovna nejvhodnější počasí. Dost často pršelo a docela foukal vítr. Jakože kdyby takhle bylo celý týden, tak bych byla trochu zklamaná. Naštěstí se to odpoledne umoudřilo, a tak jsme si řekli, že na koupání to sice není, ale mohli bychom vyrazit do městečka Rovinj. Matně si ho pamatuji z dětství a z fotek jsem pochopila, že to bude hezké typicky chorvatské městečko.
Cesta autem trvala asi 40 minut. Tím, že jsme mimo sezónu, se nám podařilo zaparkovat prakticky přímo v centru, odkud jsme šli pěšky. Prolezli jsme si uličky a standardně hledali hrnečky, protože ty teď kupujeme téměř na každé dovolené – stal se z toho takový náš zvyk. Procházku jsme zakončili nákupem večeře v Lidlu. To by přece nebylo, abychom nezkontrolovali vybavení Parkside.
Při cestě zpět si táta bral věci na běhání s tím, že ho kousek někam přiblížíme a on si doběhne domů. Podél silnice byl ukazatel na Limský fjord. Technicky se nejedná o fjord, ale říká se tomu tak, protože jde o hluboce do pevniny zaříznutý kanál, který fjord připomíná. Měla jsem sem naplánovaný cyklovýlet, takže jsem věděla, o co jde, a Petra jsem tu vyhodila. Domů si to doběhl a měl to něco kolem 20 km.
Po příjezdu domů jsem si já zašla ještě zaběhat, zatímco Matěj měl dovoleno sledovat svého oblíbeného Spidermana.
Day 4 - Parenzana
Dopoledne bylo opět deštivo a docela chladno, ale říká se, že pro alergiky je deštivé počasí u moře vlastně to nejlepší, co může být — tímhle se aspoň vždy trochu uklidňujeme. Amálka se měla naštěstí trochu lépe.
Na Djerbě mají permanentně kolem 30 stupňů a Amálka měla s babičkou a Maruškou na dnešek naplánovaný výlet na krokodýlí farmu, kde chovají až 500 krokodýlů. Někteří jsou přivezení přímo z Nilu, jiní z Madagaskaru. Amálka si dokonce jednoho maličkého pochovala! Výlet se jí moc líbil — komu se koneckonců poštěstí hladit si malé krokodýlky. I když měla den jako korálek, večer stejně plakala, protože se jí stýskalo. Podle babičky už pomalu odpočítávala dny, kdy se zase shledáme. Nám se stýskalo taky — příště to musíme vymyslet nějak lépe. Oddělení od sebe nám evidentně neprospívá.
My jsme si po práci vyrazili na cyklostezku Parenzana. Je to stezka, která vede po trase staré železniční trati od Poreče až do Itálie. Matěj nebyl v moc dobré náladě. První část výletu pořád na něco nadával a trochu jsme se báli, že sleze z kola, kopne do něj a opustí nás. Naštěstí to pak přešlo, uklidnil se a zase ho to začalo bavit.
Po kole jsme večer vyrazili do místní pizzerie. Matějovi jsme to slíbili jako odměnu za to, že opravdu hezky šlapal. Cyklostezka Parenzana byla pěkná, ale po pravdě jsem od toho čekala trochu víc. Možná když člověk jede ještě dál, tak to bude lepší, ale takhle ten výjezd z Poreče mě tolik nenadchnul.
Day 5 - Pula
Tak na tohle jsem se opravdu moc těšila — výlet do Puly. Kdo by to byl řekl, že Pula má nejzachovalejší amfiteátr, dokonce zachovalejší než ten římský. Věděli jsme o něm dlouho, ale navštívit jsme ho chtěli až někdy, kdy budeme mít cestu kolem.
Tento den už tolik nepršelo, takže se Matěj dopoledne zabavil mořem, bazény a děláním úkolů. Do Puly to byla přibližně hodina jízdy. Petr měl naplánované nějaké cally z auta a na mě zase čekal call, až tam přijedeme. Vybrala jsem si bar, kde se dalo sedět venku a kde jsem měla signál, abych se mohla připojit, zatímco Petr s Matějem prozkoumávali podzemní chodby.
V Pule totiž kromě kolosea mají i pevnost Kaštel. Za benátské republiky byl přístav v Pule velice významný a dnes je tam muzeum s propojením na Zerostrasse — rozsáhlou síť podzemních tunelů a galerií. Takže zatímco jsem telefonovala, kluci si to v klidu procházeli.
Oběd jsme vyřešili jednoduše v pekárně a snědli jsme si ho v centru na lavičce u kostela. Když jsme vše prolezli, vyrazili jsme domů, abychom ještě stihli bazén, než se nám zavře. Cestou jsme si udělali jen malou zastávku v decathlonu, protože jsme usoudili, že by nebyl blbej nápad koupit dětem koloběžku, kterou vím, že se určitě využijí v Itálii, kde se o tu dosavadní jednu, kterou máme, neustále hádali.
Day 5 - Day Off na pláži a u bazénu
Tak a je tu náš poslední den. Naštěstí krásně svítilo sluníčko a bylo volno, protože byl státní svátek, takže už od rána jsme měli pohodu a nemuseli jsme nic řešit do práce.
S Matějem jsme ráno zašli do bazénu a trochu jsme si tam poblbli ve vodě. Táta byl s námi, ale pak se rozhodl, že už je mu zima a že si radši sežene kafe. Dohodli jsme se, že já vyrazím na kolo a oni si budou hrát někde poblíž. Až budu přibližně půl hodiny od centra Poreče, zavolám, oni vyrazí a společně se tam potkáme na rozlučkovém obídku. Za celý ten týden jsme neměli ani jednou mořské plody, tak jsme se už dost těšili na nějakou tu chobotničku.
Dala jsem si asi 35 km projížďky a pak na kluky počkala v centru. Restauraci jsme vybrali čistě pocitově — prostě jsme šli kolem a docela se nám líbila. Matěj si opět objednal pizzu. Během oběda neustále pozoroval racka, který si dělal chutě na nějaký ten kousíček, ale jakmile jsme dojedli a chtěli jsme mu dát, tak nám frnknul pryč.
Cestu zpět jsem jela autem já a Petr si ode mě bral kolo a pokračoval ve vyjížďce on. Bohužel mi nedal parkovací lístek, takže jsem musela místním předvést, co vše naše Volvo umí — přejela jsem obrubníky a vyjela z parkoviště ven. No, hrdá na sebe nejsem.
Doma jsme pak ještě vyrazili ven — já běhat a Matěj na koloběžku. Jenže se nám stala nehoda. Ještěže měl Matěj helmu! Koloběžkou najel do nějakého kanálu a přepadl na hlavu. Volala jsem Petrovi, jestli nás nemůže vyzvednout, že si nejsem jistá, jestli Matěj nebude mít něco se zubama. Naštěstí to jen hodně krvácelo, ale jinak vše v pořádku. Tak, to bylo ve zkratce naše seznámení s novou koloběžkou.
Pak už jsme šli domů a balit do auta. Čekala nás opět vstávačka ve 3:30 ráno, abychom stihli vyzvednout Amálku na letišti — což jsme stejně nestihli, takže tam jel děda a potkali jsme se až doma. Ale nestíhali jsme to jen asi o 30 minut, celou cestu zpět jsem jela prakticky bez zastavení, jen čůrat a zase fičet dál.
