Cesta za polární září do Bodø
Úvod
Přibližně před 4 měsíci měla letecká společnost Norwegian předvánoční akci na vnitrostátní lety. V nabídce bylo i Bodø. Je to město v oblasti Nordland a je to první velké město za polárním kruhem. Vzhledem k tomu, že jsem si akce všimla až v 10 večer a akce platila do 23:55 stejného dne, bylo potřeba jednat.
Rychle jsem googlila, kde to vlastně je, zda to stojí za návštěvu. Naším snem bylo, vidět polární záři. Říkali jsme si, že žít v Norsku a nevidět polární záři, by bylo smutný. Kdy jindy než teď máme tu šanci. Stáhla jsem si aplikaci NorwayLights, která říkala, že největší pravděpodobnost na zachycení polární záře je první týden v březnu a nebo na konci v září. V ostatních zimních měsících je ta šance také, ale zárověn je i velká pravděpodobnost špatného počasí. Rozhodli jsme se pro březen (čekat do září bych nevydržela, navíc, kdo ví, zda tu stále budeme). No tak jo, Petr mi to tiše odsouhlasil. Pravděpodobně vůbec netušil o čem celou dobu tak mluvím a proč tak narychlo něco šaškuju s platební kartou.
Ještě tentýž večer jsem zabookovala ubytování. V Norsku je hodně draze, a tak jsem rezervoavala co nejdříve. Dokud levnější hotely byly ještě k dispozici. Zapamatovala jsem si radu, že s dítětem chceme bydlet vždy v centru a podmínka dovolené je mít na pokoji vanu. Pro ty z vás, kteří to nevědí, Petr (a teď už i Matěj), mají závislost na vaně. V Oslo se nám bohužel nepodařilo pronajmout byt s vanou, a tak se zavelelo pravidlo, že kdykoliv někam pojedeme, jedině s vanou.
Nejlepší poměr cena/výkon mělo ubytování v hotelu Scandic Bodø. Hotel v centru, s výhledem na přístav se snídaní a fitness v ceně. Jen neměl vanu. Nebo aspoň se mi ji na stránkách nepodařilo dohledat. Nicméně pár dní před odletem, jsem do ubytování psala, zda je možné nám připravit dětskou postýlku a jestli je možnost ubytovat nás s výhledem na moře. Odpověděli mi, že ano, ale samozřejmě za příplatek 300 NOK (1000 Kč) na den. Zdálo se mi to dost, ale dočetla jsem se, že občas je polární záře k vidění i z přístavu, což bylo naším směrem. Takže jsme do toho šli.
Den 1
Abychom z prodlouženého víkendu (pá – ne) měli co nejvíc. Letenky tam jsem zakoupila už na 8:20 ráno.
Přílet v 10:00 a budeme mít celý den před sebou. Nicméně to pro nás znamená velmi brzské vstávání. Tedy aspoň na náš vkus. My s Petrem jsme si dali budíčka na 5:00 a matěje jsme vzbudili cca v 5:30. Vymysleli jsme na něj už způsob, jak ho vzbudit tak, aby nebyl moc naštvanej. Pootřevřeli jsme mu do pokoje dveře a v obýváku jsme na televizi pustili oblíbené Peppa Pig. Jakmile to zaslechl (na to on je fakt dobrej), hned se snažil nás zavolat, bychom ho vytáhli z postýlky. Chvíli jsme ho nechali sledovat, aby se rozkoukal a pak už bylo vyhráno. Většinu věcí jsme měli připravenou z předchozího dne. Vzhledem k tomu, že letadlem cestujeme často, máme na to už systém tak, abychom byli na odbavení co nejrychlejší s co nejnižším úsilím.
Bohužel ranní metro nám ujelo před nosem, tak jsme museli čekat na dalsí. U dalšího metra už jsme měli na přestup do vlaku směr letiště pouze 5 minut. Což není mnoho přátelé! Obvzláště, když cestujete s kočárkem, se kterým nemůžete jezdit po eskalátorech a musíte to někde obíhat po bezbariérových cestách nebo hledat výtahy. Každopádně, cestu už známe jako svý boty, takže jsme to i pod drobným tlakem stihli. Co si ale budeme povídat, opět jsem si vyslelechla pár připomínek o tom, že jsme měli letět v jiný čas a kdesi cosi, ale to je takový standard u nás už. V podstatě jediný problém byl v tom, že jsme si nestihli koupit kafe.
Odbavení šlo raz dva. Díky naší připravenosti, to byl opravdu fofr a nikde jsme se nezdrželi. Pak jsme si konečně dali to zasloužený kafe a kraken byl vypuštěn a mohl běhat po letištní hale jak blázen. Let byl plánovaný na 1,5 hodiny. Takže o půl hodiny kratší než lítáme do ČR. S sebou jsme měli tablet, kde už byl nastartovaný Peppa Pig (stažený offline z Netflix) a pohodový let nastal. Konečně můžu říct, že to bylo opravdu příjemný let. Letadlo bylo poloprázdné a tak jsme s Petrem měli mezi sebou volnou sedačku, na kterou se pohodlně usadil Matěj a koukal na mém mobilu na pohádku. Já jsem si v klidu četla noviny a Petr si objednal druhé kafe a také si s neočekávaným klidem brouzdal po netu.
Letiště Bodø je velmi malé, na druhou stranu aspoň přehledné. Kočárek nám přijel téměř hned a ostatní zavazadla jsme měli pouze příruční, takže jsme nemuseli na nic víc čekat. Pobočka na pujčování aut byla hned u výlezu. U společnosti Avis jsme si zapujčili Hondu Jazz modré barvy. Cena na 3 dny včetně pujčení dětské sedačky byla 1300 NOK (3600 Kč). Díky bohu, že jsme si to auto nakonec pujčili. Původně jsem měla plán jezdit na vybraná místa autobusem. Teď vím, jak hrozný by to bylo, kdybychom si to auto nevzali.
Výlez z letiště nás hned ohnul do kolen. Ostrý silný vítr, chumelenice, teploty okolo -10 stupňů. Přeběhli jsme k autu. V podstatě neobleční. Petr zuřivě montoval do auta dětskou sedačku, která vypadala dost neobvykle, takže jsme netušili, jak ji do auta nainstalovat. Já s Matějem jsme mrzli před autem a tiše podporovali Petra, aby se mu to podařilo udělat co nejrychleji. Raději jsme, ale ani nepípli (u nás obou dost vzácný okamžik), oba jsme věděli, že jakmile už dostatečně rozrušeného Petra vyrušíme, bude zle :D. Zle by samozřejmě nebylo, ale nervák náš táta trochu je, co si budeme povídat. Ale podařilo se, hurá, teď už jen vše naložit, odházet zasněžené auto a můžeme jet. Proaktivně jsem si dopředu stáhla ofline mapy Bodø, abych mohla hned použít navigaci a nezdržovala. Vyplatilo se.
První cesta mířila do hotelu, zjistit, jak jsou na tom s přípravou pokoje. Pokoj ještě nebyl ready a parkování, které mělo být zadarmo, najednou mělo stát 400 NOK/ den. Nicméně recepční mi poradil, že venku se o víkendu parkuje zdarma a v pátek po 16:00 už je stání před hotelem také zadarmo.
Rozhodli jsme se ted nejprve zamířit do Aviation Muzeum Bodø, které bylo na našem harmonogramu jako první. Muzeum bylo doporučované na TripAdvisoru a opravdu nezklamalo. Pro našeho Matěje úplně idální. Bezbariérové prostředí plné letadel. Kuriozitou pro nás dospělé bylo, že mezi letadlama byla spousta vycpaných zvířat. Matěj z toho tak udivený nebyl, naopak byl nadšený a asi 20 minut jsme dělali “malá” medvědovi. Expozice je rozdělená do 3 částí. První část je o vojenském muzeu, hodně zaměřeno na norskou historii, druhá část je o dopravních letadlech a třetí část je navigační věž, na kterou se můžete jít podívat a vzhledem k tomu, že je to jen kousek od skutečného letiště, tak vidíte přistávat opravdová letadla. Z muzea jsme se vrátili do centra a udělali jsme si procházku městem. Bodø je vyhlášeno svými skvělými grafity. Vzhledem k tomu, že jsme se nedávno vrátili z Vilniusu, kde je grafitům věnovaná část města Užupis, tak jsme neměli velká očekávání. Nicméně Bodø asi vyhrálo, protože to bylo opravdu dokonalé.
Už přestávaly pomalu padat kroupy, ale stále foukat silný vítr, tak jsme se šli projít po mole směrem k moři, které je takovou chloubou přístavu a vlastně i celého města. Nakoupili jsme si nějaké dobroty na pokoj na mlsání a šli jsme se konečně ubytovat. Dostali jsme pokoj ve druhém patře. Petr celou dobu doufal, že bychom na pokoji mohli mít vanu a ono ejhle. Hurá, vana je tam. Musím uznat, že to bylo krásné ubytování. Prostorný velký pokoj s vanou a výhledem na přístav. Dokonalé. Navíc jsme zjistili, že máme v hotelu i fitness. Problém byl, že jsme neměli věci na cvičení. Každopádně jsme to nehodlali vzdát, já jsem na to vyčlenila legíny a jedno tričko a Petrovi jsme se rozhodli jet něco koupit do nedalekého sportu.
Někdy v tento okamžik jsme zjistili, že Matějovi se někde cestou ztratila Didi (jeho oblíbena opička, se kterou všude chodí, uklidňuje ho a usíná s ní). Rozhodli jsme se, že se vrátíme do muzea a projdeme znovu trasu, kterou jsme šli, zda ji nenajdeme. Bohužel, nenašli :(. Při cestě do sportu jsme se rozdělili. Petr šel koupit kratasy a já jsem šla s Matějem do hračkářství, aby si tam našel novou Didi, protože ji stále volal a tušili jsme, že to bude průser. S kratasama to nebylo tak jednoduchý. Objeli jsme těch sportů více než jsme se stejně nakonec vrátili k těm prvním. Jak už to tak bývá. Každopádně Didi jsme vybrali evidentně dobře a adopce proběhla v pořádku. Didi s Matýskem dodnes šťastně spinká.
Po návratu jsme si hned dali všichni 3 vanu. Bylo zvláštní jít do vany před posilkou, a tak jsme si vanu dali pro jistotu dvakrát. Musím uznat, že posilovnou jsme byli dost mile překvapeni, protože byla moderně vybavená a fakt pěkná. My jsme cvičili a matěj si tam hrál. Představa byla, že večer Matěj okamžitě usne, protože byl unavenej a navíc brzy vstával, ale jakmile jsme se vzdálili z pokoje, tak začal plakat a chtěl abychom byli u něj, asi se bál. Vzali jsme si tedy na recepci zdarma kafe, koupili chipsy (je dovolená) a vlezli jsme si k němu do pokoje a hráli na tabletu společně hry. Matěj u toho usnul, ale noc zrovna klidná nebyla. V noci se neustále budil strachy a tím pádem jsme se ani my moc nevyspali.
Den 2 - Kjerringøy, Mjelle
Ráno nás Mates přivítal hezky v 6:30. Pustili jsme mu pohádku v televizi v domění, že nás nechá ještě chvíli dospat, protože jsme byli opravdu vyčerpaní. Po půl hodině kdy po nás hopsal a furt něco potřeboval, jsme to vzdali a šli jsme si udělat hygienu. Stejně jsme se už všichni těšili na snídani. Snídaně byla boží. Za sebe musím říct, že to byla nejlepší hotelová snídaně, co jsem kdy měla. Mates si pošmakoval na párkách a my jsme se taky napucli co to šlo.
Na dnešní den byl plán jasný. Cesta do Kjerringøy a při cestě zpět se zastavit na vyhlášené pláži Mjelle. Přes Facebook jsem se domluvila s holčinou Renatou, která v Bodø se svojí rodinou žije, že se k nám přidají a pojedeme společně. Ráno bylo nádherné počasí, ještě před odjezdem, jsme si znovu udělali procházku po městě. Za slunečného dne to vypadalo úplně jinak než za deštivého pátku.
Pak jsme nasedli do auta a jeli jsme. Petr řídil, matěj baštil koblihu a já jsem se přes mobil domlouvala s Renčou, kde se potkáme. Dohodli jsme se, že na přívozu. Na přívoz jsme dorazili jen tak tak. Cestou jsme hodně stavěli a já fotila, protože ta krajina byla tak nádherná. Asi jsem nic podobného ještě neviděla. Bylo to jiné než zasněžené hory v Rakousku, asi tím jak padaly do moře. Přívoz už byl z velké části naplněný, tak jsme trochu trnuli hrůzou, zda se vejdeme. Ale jo. Cesta stála krásných 140 NOK (450 Kč). Celou cestu jsme byli zavřený v autě. Byla to pouze převozní loď. Ale bylo to tak krátké, že bychom ani nic nestihli.
Po 15 minutách od vylodění už jsme přijeli do Kjerringøy. Jedná se o jeden z nejstarších norských přístavů z doby železné, který sloužil jako Trading post. Je to krajina ve které najdete, pláže, skalnatá pobřeží, zasněžené hory a malebný přístav. My tam dokonce našli i skvělou kavárnu, kde jsme společně s Renčou a dětmi mohli chvíli posedět.
Při cestě do Mjelle jsme společně ještě párkrát stavěli na focení krajiny. Mjelle je vyhlášená pláž, na které začíná spousta treků. Vzhledem k tomu, že nám všechny děti usnuly v autě, tak jsme si to v rychlosti jen s Petrem proběhli. Renča mezitím hlídala spící děti a čekala na nás. Zde jsme vymysleli plán, že se při cestě zpátky ještě zastavíme na vyhlídku Rønvika (tu jsem měla v plánu pro pozorování polární záře), že je tam krásný výhled a za pěkného počasí, které právě bylo, jsou z dálky vidět i Lofoty.
Po návratu do Bodo jsme se rozhodli potěšit ty naše ratolesti a zašli jsme společně do Lekedilla. Zábavního centra pro děti všech věkových skupin. Matěj tam šíleně běhal a my za ním. Trochu jsme záviděli Renče a Michalovi (její muž), že už tento věk mají za sebou a můžou v klidu sedět u stolu, zatímco my jsme honili naše šíleně nadšené dítě. Ochutnali jsme místní pizzu a nachos a rozhodli jsme se jet domů se vykoupat :).
Aplikace potvrzovala jasnou polární záři, ale nevěděli jsme jak to udělat. Renča nám nabízela, že můžeme jet k nim, tam uspat Matese, že nám ho pohlídají a my se mezitím půjdeme kouknout na Ronviku. Jenže známe Matěje, báli jsme se, že tam nebude moct usnout a že ho to jenom naštvě. Zvolili jsme tedy variantu ho trochu přetáhnout. Od 18 už byla tma. V 19:30 jsme si tedy již vykoupaní vyjeli znovu na Ronviku, kde se nám poštěstilo. Celou cestu nahoru jsme koukali z okénka a říkali jsme si, že asi ani nemá smysl tam vyjíždět, ale když jsme točili poslední zatáčku, tak už jsme ji najednou viděli. Matěj dostal na hraní mobil, kde si pustil Pepppa pig (jak jinak) a my jsme šli ven koukat. Společnost nám tam dělal pouze německý turista, který už tam stál. Pokochali jsme se tak půl hodinky a pak už jsme byli dostatečně zmrzlý, že jsem se rozhodli jet.
Stavili jsme se u Renči doma, děti si pohráli a na hotelu pak Matěj usnul, jako když ho do vody hodíme. My jsme tedy byli také vyčerpaní. Ale po dlouhé době jsme viděli jasné slunce. V Oslu sice už bylo jaro, když jsme odjížedli, nicméně slunce zrovna moc nesvítilo.
Den 3 - Saltstraumen
Budíček 7:00. Je to sice lepší než 6:30, ale tedy taky to nebylo na neděli moc slavný. Neděle, náš poslední den. V plánu byl výlet na Saltstraumen. Nejsilnější vodní víry na světe. Proud vody tu dosahuje až 40 km/h. Prý je to nejkrsánější místo pro potápění, ale na to jsme v tom mrazu neměli moc pomyšlení :D. Navíc na tomto místě byla vylovená největší treska na světě. Pro nás bylo toto místo trochu zklamáním. Proudy nebyly tak moc vidět a navíc foukal děsnej vítr, takže být venku nebyl až takový požitek.
Po návratu jsme se šli znovu projít do města a na molo. Tentokrát se to turisty jen hemžilo. Slunečné počasí vytáhlo lidi ven. Vítr byl opět tak silný, že to až bolelo. Matěj dokonce plakal. Zašli jsme si tedy do kavárny. Jedné, která byla otevřená a dali si pohodovou pauzičku.
Trochu jsme litovali, že jsme domů neletěli dřívějším letem, protože se nedalo nic moc dělat. To počasí, ač slunečné, bylo takový, že se nám už nechtělo jít vůbec ven. Jeli jsme na letšitě. Byli jsme tam asi 2,5 hodiny před odletem. Matěje tam dost bavily eskalátory. Potřebovali jsme odbavit kočárek a vrátit auto.
Cesta domů už pro nás byla trochu dlouhá. Byli jsme unavení, vymrzlí a Matěj byl lehce otravný, protože se v noci nevyspal, ale to my bohužel také ne. S otevřením domovních dveří jsme byli štastní, že už jsme doma, ale o to víc v nás stouplo nadšení z již proběhlého výletu.
