Logo
Výletní lodí z Osla do Kodaně
14 Dub 2019

Výletní lodí z Osla do Kodaně

Post by Zuzana Caislova

Už dlouhou dobu, co jsme chodili kolem centra Osla, jsme si všimli, že tu každý den kotví velké výletní lodě. Po krátkém googlení na internetu jsme zjistili, že tu existují 3 lodní společnočnosti, které nabízejí hned 3 destinace, kam se z Osla dá vyplout. Kodaň, Kiel a Frederikshavn. Z těchto míst pro nás asi nejzajímavěji zní Kodaň. Nutno dodat, že už tam Petr kdysi byl. O lodi jsme věděli, ale tak nějak nebyl čas žádnou cestu v průběhu zimy realizovat, ale věděli jsme o tom.

Když jsme pak jednoho krásného zimního dne (před Vánoci) vyrazili s Petrovou kolegyní z práce na výlet do lesa na trek, zmínila se o této lodi jako o suprovém zážitku, který tu absolvoval už téměř každý. Pochopili jsme, že toto jsou ty lodě o kterých se vypráví. Příběhy o tom, jak Norové jezdí touto výletní lodí, kde je bezcelní zona a levný alkohol. Asi nemusím dále pokračovat. Nicméně opilý jako Dán se jen tak říká, ale realita je taková, že to jsou Norové na Dánské lodi. Po návratu z výletu jsem po tom začala více koukat.

Jendoho krásného večera se na mě na facebooku, jako naprostou úplnou náhodou, rozsvítila reklama na slevy a doprodej jízdenek na minicruise. Minicruise znamená, že jedete z Osla do Kodaňě pouze na otočku. Strávíte tam jeden den a zase šup zpět na loď a jedete zpět. Po pár konzultacích s lidmi, co už v Kodani byli, jsem se rozhodla, že do toho půjdeme. Nejlepší ceny byli samozřejme za minikajutky v podpalubí. Museli jsme si tedy neco připlatit za to, abychom to měli v trochu luxusnějším stylu. Luxusní styl znamená, abychom vyděli aspon moře a vešel se nám tam Mates aniž by musel spát nahoře na palandě, protože prostor pro dětskou postýlku tam prý není.

Celková cena za tento výlet nás i se snídaní (která byla skoro nejdražší položkou 40 EUR) vyšla na 160 EUR. Oproti avizovaným 49NOK je to tedy trochu více, ale my už to tak s Matějem máme. Pokud jde využít většího komfortu, tak do toho jdeme.

Výlet byl naplánován na 31.3.-1.4. O pár měsíců později, jsem se ale dozvěděli, že blízcí kamarádi mají svatbu, a tak jsme se rozhodli obětovat zpáteční cestu a koupili jsme z Kodaňě letenku s čsa do Prahy večerním letem.

31.3.2019 neděle

Konečně je tu den D. Večer v 16:30 nám vyplouvá loď společnosti DFDS směr Kodaň. Ani jeden z nás netušil, co o od této plavby čekat neb jsme nikdy ani jeden na takhle velké lodi nebyli. Užili jsme si krásný den v Oslo a k večeru jsme s batůžky vyrazili na loď.

Den před odjezdem jsme si ve sportovním obchodě udělali menší nákup a byli jsme odhodláni nechat si vrátit daň, která vycházela na téměř 1000 CZK, takže nám stálo za to s sebou do Kodaně a poté do ČR táhnout zimní boty a spousty dalších věcí (museli jsme je mít s sebou, kdyby to na celnici chtěli vidět). Na lodi nám však oznámili, že nám to proclí až v Kodaňi na letišti. Bylo nám to divné, ale nijak jsme se s nimi nedohadovali a pomalu jsme se boardovali na loď.

Naše kajuta Commodore Cabin se nacházela v 10. patře lodi. Zjistili jsme, že luxusnější pokoje už jsou pouze Commodore deluxe, které mají výhled z přídi lodi na moře. V lednici na nás čekaly lahve vychlazeného šampaňského a našemu koloušovi se tam dost líbilo.

Byli jsme přesvědčení, že Matějovi bude v noci stačit srazit mu dvě křesla dohromady a na tom se vyspí, a že mu dáme jednu peřinu a nám do dvojice bude jedna peřina stačit. Petr spí beztak pořád odkrytý. Tou dobou jsme totiž byli ještě dost naivní :).

Po vyplutí se loď mírně kývala, ale rozhodně ne nijak dramaticky. Když se na to člověk nesoustředil, tak si toho skoro ani nevšiml. Jakmile jsme se ubytovali, prošli jsme loď křížem krážem, abychom se zorientovali, kde je co. Poté jsme se rozdělili. Petr šel koupit kafe a já s Matějem jsem se rozhodli prubnout návštěvu dětského koutku.

Vše bylo naprosto ideální. Pili jsme dobrou kávu, Matěj si hrál. Pak ho začalo hrozně bavit běhat po palubě lodi. Malé roztomilé uličky ho bavili natolik, že se pobíháním zvládl zabavit klidně i půl hodiny. Se mnou nebo tátou za zadkem samozřejmě. Samotného ho zatím poslat nemůžem. Už aby tento čas přišel.

K večeru jsme se zašli podívat na střechu, na to, jaký je výhled. Bylo to skvělý. Dokonce jsme z lodi poznali město Drobak, ve kterém jsme už na jednom z našich výletů byli. Škoda jen, že foukal silný vítr. Samozřejmě jsme si nevzali teplé oblečení. Nechci rozebírat čí to byla vina, protože je to vcelku jasné. Naštěstí jsme si pak našli místečko, kde bylo závětří z boku lodi a kde krásně svítili slunko, nebyli tam žádný lidi a nefoukal vítr. Tam jsme strávili asi nejvíce času.

Jako správní češi jsme si s sebou na cestu udělali sendviče. Respektive sendviče a v krabičce jsme měli dokonce i indickou Korma, která nám zbyla z předešlého dne. Večeři jsme si dali na pokoji. Do restaurace se nám jít nechtělo. Jednak je tam spousta lidí, druhak byl Mates už lehce otravný a do třetice by to bylo drahý a stejně jsme potřebovali dojíst tu Indii.

Blížila se sedmá hodinka. Matesova hodinka, kdy chodí spinkat. Ale co s ním? Venku bylo ještě světlo, takže na pokoji by i přes zatažené závěsy neusnul. Dohodli jsme se, že ho tedy vezmu do kocářku, kde usne, Petr zatím půjde na hoďku pracovat a pak si dáme pohodičku a přeneseme ho do z křesel vytvořené postýlky.

Dle plánu Petr vyrazil pracovat do kavárny a já jsem si vyjela s kočárkem na palubu, abych u uspávání mohla sledovat západ slunce. Nebudu lhát, když řeknu, že to bylo boží. Venku bylo zrovna bezvětří a všichni koukali, jak slunce pomalu zapadá za mořský horizont.

Co si ale budeme povídat, bylo to skvělý, ale Matěj ani po hodině a půl ježdění stále nespal. Už mě to tak nejak přestávalo bavit chodit stále sem a tam, tak jsme si říkali, že možná usne normálně na pokoji. Položili jsme ho do nově vytvořené postýlky, ale nevýhoda byla, že byla tak vysoko, že z ní mohl kdykoliv přelézt k nám do postele. Takže vylezl. Vlastně tam ani skoro nebyl. Nevadí, zkusili jsme další věc. Nikde nebylo místo, kde by si mohl ublížit, tak jsme zhasli světla a lehli jsme si a opět naivně jsme si říkali, že si třeba lehne a usne. Jenže asi po 5 minutách objevil vypínač na světla. Náš pokoj se změnil v disco club, což spinkání moc nenapomáhá. No, co dál? Tak jsem ho zase strčila do kočárku. Bohužel už trochu naštvaně, protože už nás celkem dost bolela hlava a byli jsme unavení a krom toho jsem byla i trochu nemocná. Ztratila jsem hlas. Jak říká Petr „Bohužel ne natolik, aby z toho byla skvělá dovolená“. To mě trochu urazilo, ale uvědomuji si, že fakt docela dost mluvím.

Každopádně po 10 minutovém pláči Matěj ve 22:30 usíná připoutaný v kočárku v kajutě. Když spal už chvíli tvrdě, tak jsme ho přenesli do postýlky. Konečně přišel náš čas. Vypít si nakoupené cidery a šáňo, které jsme měli vychlazené v lednici. A samozřejmě sežrat dovolenklvé Pringles. Nezdá se to, ale i z takhle velké lodě, kde plujete na moři téměř bez vln, se to může houpat natolik, že je vám z toho zle. Byli jsme dost unavení a radši jsme šli spát mírně podnapilý než, aby nám bylo blbě z houpání lodi.

Ráno nás hezky probudil ten náš klouček v 6:30. Celou noc jsme se nevyspali, protože pod jednou malou peřinkou to ve dvou opravdu moc nejde. Už jen z toho důvodu, že byla v kajutě docela zima a Petr výjimečně chtěl spát pod peřinou a usilovně o ni v noci bojoval. Když jsem mu ráno řekla, že jsem spala téměr celou noc pod osuškou, protože mi byla zima, tak už se unavou nezmohl ani na smích.

Chvilku jsme doufali, že když zapneme pohádku v televizi, tak nás Mr. M nechá ještě chvíli dospat, ale po půl hodině, kdy po nás furt lezl a definitivně mě vzbudila ostrá bolest hlavy, kdy mě vší svou silou praštil mým vlastním mobilem do hlavy. Pak už jsme si řekli, že přišel ten správný čas vylézt a jít se nasnídat.

Venku svítilo krásně slunce. Snídaně byla formou švédských stolů a byla naprosto dokonalá. Seděli jsme v prosklené restauraci a vedle nás v okně jsme sledovali, jak se pomalu přibližujeme do Kodaňě. Pobavením tohoto rána byla chvíle, kdy k našemu velkému stolu posadili ke konci pár postarších Norů. My už jsme na to zvyklí, ale je Matějův kafemlejnek moc nepobavil. Obvykle, když už je dosyta najedený, tak poslední lžičku jídla nám vrátí a to ne zrovna líbivým stylem. To byl ten správný okamžik opustit restauraci.

Kodaň 1.4.2019

Po snídani jsme se ještě šli rychle podívat na horní palubu, abychom si více vychutnali příjezd do přístavu a nechali se trochu dobít jarním sluncem a vypít si kávu. Většina lidí se hned po zakotvení začala soukat ven. Zvolili jsme variantu nikam nespěchat a počat až všichni vylezou a pak jít mi bez tlačenice.

Při výlezu jsme se omluvily, že zpáteční cestu už nebudeme absolvovat. I přestože pravděpodobně nikoho nezajímáme, měli jsme strach, aby nás případně nehledali :).

První naší zastávkou od přístavu byla Andersenova Mořská panna, vyhlášené místo, kde se scházejí mraky turistů. K ní vedla nádherná procházka liduprázdnou Kodaní podél moře. Musím říct, že zvolit pro návštěvu města pracovní den začátkem jara, byl famózní nápad. Nikde nikdo totiž nebyl. A to je to, co my máme rádi.

Cestou jsme dopíjeli zbylé cidery a koukali jsme na ni. Nic moc, na to, že je to symbol města. Ale jak říká Petr: „Tak se na tu svini taky podíváme“. Samozřejmě vtipně :). Dopili jsme, vyhodili plechovky a šli dál. Matýsek nám krásně usnul. Asi chápete, že se chudáček málo vyspal a potřeboval to hned dospat. Zatímco rodiče s kruhama kolem očí procházeli město.

Kodaň je nádherné místo, všude čisto a kupodivu už jsme rozuměli i nápisům. Náš rok žití v Norsku přeci jen k něčemu byl. Pár slov už umíme. Když jsme dorazili na Nyhavn, tak jsme byli fakt nadšení. Tady už ale pár turistů bylo. Už v 10:30 byly všechny restaurační zahrádky plné lidí, kteří popíjeli pivo a cpali se jídlem. My jsme po naší obří snídani neměli vůbec hlad, takže jsme chodili neznámými uličkami a kochali se.

Když jsme si to namířili směr Christiania – známá grafity art čtvrť, tak se Mr. M vzbudil. Museli jsme ho venku převléknout, protože se zvládl pročůrat naskrz. Pak jsme zažili něco strašnýho a ještě několik minut poté jsme se klepali hrůzou, že jsme měli fakt štěstí, že to dopadlo dobře.

Když jsme šli podél řeky, najednou se proti nám vyřítil kluk na kole a za ním běžel policajt, který ho honil.
Kluk na kole před námi nejadnou začal kličkovat a málem Petra i s Matějem, který mu seděl na krku, schodil do vody. Měli jsme z pekla štěstí, protože jinak by to kluci docela dost odskákali.

Art čtvrtě patří k našim oblíbeným. V každém městě, ve kterém se nacházíme, si zjišťujeme, kde jsou, abychom si je mohli projít. Tady jsem ovšem zjistili, že krom grafitů je to plné fakt divně sjetých lidí, a že není problém tam dealovat drogy (i přesto, že je to samozřejmě zakázáno). Hned na kraji mě divnej týpek upozornil at se ani neopovažuju tam fotit.

Paradoxní na tom bylo, že o pět minut dříve mě Petr, jak to říct, zjebal za to, že pořád jenom něco fotím a ať už se na to vykašlu. Takže jsem to dostala hned dvakrát. Od té doby už jsem zase nefotila skoro vůbec 😀

Christiania nám rychlým tempem docela stačila. Prošli jsme to a raději jsme se hned zdekovali ven a zase naladili směr město. Nikde jsme se nezastavovali na oběd, jen jsme si vždy koupili někde nějaký menší snack.

Město nás opravdu okouzlilo, jen škoda, že jsme neměli moc dobrou náladu a byli jsme vcelku vyčerpaní. Kolem 14:00  jsme se rozhodli navštívit místní Zoo, abychom uspokojili i Matěje. Co si budeme vyprávět, on z architektury ještě moc nadšený není. Ale zvířátka! To je jiná.

Zjistili jsme si, že do zoo jezdí bus a ani to není daleko. Ale netušili jsme jak koupit jízdenky. Dostali jsme se trochu do potíží, protože jsme neměli ani jednu dánskou korunu. Kartou se platit nedalo, jen mince. V bankomatu nám to nebralo jak norskou, tak ani českou kartu a Matěj se nám zrovna rozhodl dát sežrat, že ho nebaví jezdit po městě a byl dost ufňukaný. Petr už trochu ztrácel nervy a opět jsme se dostali do situace, kdy jsme si říkali, zda tyhle prodloužené víkendy máme zapotřebí :D. Ale máme, samozřejmě. Zašli jsme se tedy zeptat do jednoho z obchodů, zda netušej, jak tento problém vyřešit a pán nás odnavigoval, jak se dostaneme k centrální zastávce metra, kde se lístky dají koupit kartou v automatu. Hurá, sehnali jsme lístky na bus a jeli do zoo. V buse jsme ještě měli menší příhodu, obklíčili nás tam důchodci s chodítkama a málem jsme nestihli vystoupit.

Další nádherná zoo. Tentokrát byli hlavními tahouny klokani a tasmánští čerti. Do budoucna i pandy, ale v tuto chvíli zatím jen stavěli pavilon. Po projití zoo jsme to na chvíli zakotvili v dětském parku, který byl součástí. Byla tam spousta prolejzaček a Mates tam řádil jak černá ruka. Najednou z nenadání se za mnou přiřítil Petr a začal na mě cosi hulákat, že nelítají letadala z Kodaně do Prahy, že mu to ráno psala mamka smskou a ať čtu laskavě maily, že mi to určitě muselo přijít a ať to ihned prověřím. Bohužel jsem byla už out of data. Naštěstí tam byla free wi-fi a podařilo se mi připojit, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, nikde jsem tuto informaci nenašla. Zvláštní, jediné co mě napadlo, bylo zavolat rovnou na ČSA a zeptat se u zdroje. Než jsem se na infolince dostala k někomu, kdo nebyl automat, tak to chvíli trvalo. Pán mi slíbil, že situaci prověří a zavolá mi zpět. Během toho se Petr stále marně pokoušel dovolat mamce, aby zjistil co se děje, ale marně, nebyla u telefonu. Zvažovali jsme, že ještě rychle poběžíme zpět na loď a pojedeme do Osla, ale uvědomili jsme si, že už jsme jim nahlásili, že nedorazíme. Z ČSA mi po pár minutách volali zpět, že se nic neděje, že letadla standardně létají a vše by mělo být načas. Zajímavé, říkali jsme si. V tom nám pak volala mamka zpět a s radostí nám oznámila, že to celé byl Apríl. Se zastyděním jsme se jen chytili za hlavu, že jsme idioti, a že nám to mělo dojít hned.

Pak už jsem si s klidem s Matějem dohráli. Vlastně nám to dost prospělo k celkovému zklidnění. Ze zoo jsme si udělali procházku pěšky a užili jsme se zbytku krásného dne. V centru jsme vzali metro a vyrazili jsme na letiště.

Poslední takový hřebíček nastal ve chvíli, kdy jsme na letišti zkusili zažádat o refund za nakoupené věci v Norsku, tak jak nás nainstruovali na lodi. Bohužel nám ale řekli, že to nejde, že jsme to měli udělat v Norsku. Takže jsem se se vším zbytečně táhli a ještě jsme nic zpět nedostali.

Na letišti jsme byli dříve, takže jsme si odbavili kočárek a zašli jsme si do Lounge a dali jsme si tam zaslouženou večeři. Všichni jsme tam snědli, co se dalo a pak jsme měli vcelku pohodový let do Prahy. Tedy z pohledu Matěje. Já jsem byla stále nachcípaná a docela dost mě bolely pri přistání uši, ale možná už jsem byla jen vyčerpaná.

Ponaučení z tohoto výletu je, že nic se nesmí přehánět. Člověk si občas musí umět odpočinout doma a nikam se nehnat. Vždy se to proti nám otočí. Nicméně stejně jsme se neponaučili natolik, abychom zrušili následující akce, a proto letíme v květnu do ČR a odtud autem do Mnichova a v červnu do Hamburku :D.
Náš život už je prostě takový. Neumíme někde sedět v klidu na zadku. Nomádí rodina.

 

 

 

 

Please follow and like us:

0 Comments

Leave a Comment

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial