Vilnius – Město umělců s puncem socialismu

A je to tady. Oslo už máme prochozené křížem krážem a výlety po přírodě dávají zatím smysl jenom po víkendech (Matěj je čerstvě ťapkající bejbe). Proto jsme se rozmýšleli, kam vyrazit s následujícími požadavky:

  • Po dlouhé době jsme zatoužili po hotelu s welness, abychom s chůvičkou zažili, po delší době, taky něco jinýho než film v telce a Plzeň z plechovky (v Norsku tak vzácnou)
  • Místo, kde se dá dobře a levně jíst (pokud možno ne jenom buřty a klobásy, ale také moderní kuchyň s možností pochytat vegetariánské recepty pro naší novoroční výzvu)
  • Přímý let z Osla – protože přestup s naším děckem je horší než operace střev
  • Rozumná cenová hladina ubytování a stravování

Toto všechno nám o Vilniusu potvrdil Petrův bratr Jakub, který tam momentálně expatuje. Tento fakt a možnost využití výletu jako shledání s Jakubem, který zároveň poslouží v roli domorodce, nás utvrdilo v tom, že hlavní město Litvy je pro prodloužený víkend ideální.

Litva má obecně  podobnou (resp. dokonce lehce nižší) cenovou hranici než Česká republika. To se projevilo hned při bookingu hotelu, kdy nás 3 noci v 3 hvězdičkovém hotelu se snídaní a welness vyšly na necelé 4 tisíce korun. Letenky jsme lišácky nakombinovali od dvou společností – Ryanair a Norwegian tak, abychom ve Vilniusu strávili co nejvíce času a zároveň neletěli na noc. Rodinná letenka vyšla na asi 3 tisíce.

Den 1

Lišácká úvaha o ranním letu vyústila ve zjištění, že musíme vstávat ve 4:30, abychom se s Matějem doplácali na letiště, odbavili se a v pohodě popili kávu spolu s možností představit Matějovi pár letadel. To všechno až zázračně vyšlo a my jsme se opravdu ocitli na letišti, kde jsme odbavili kočárek a vyrazili za dobrou kávou.

Nevím, proč jsem let s Ryanair nezamítl hned na začátku a nenavrhl pohodlnější cestu do Vilniusu (například na velbloudu), ale to už na letišti nešlo ovlivnit. Let s opravdovými králi nízkonákladovek přináší spoustu benefitů, jako například čekání 30 minut na runwayi v priority boarding autobuse nebo tak málo místa na nohy a dítě že by jeden plakal. Opakování je každopádně matka moudrosti, takže doufejme, že až zase zapomeneme, tak tato adrenalinová forma cestování už třeba nebude existovat.

Po příletu do Vilniusu jsme dostali kočárek takřka mžikem, což je dáno primárně tím, jak je letiště velké. Z námi navštívených destinací (snad kromě Seychell) bylo letiště nejmenší a příjemně kompaktní. Z letadla jsme byli u taxíků snad za 15 minut a to včetně přebalení Matěje.

Poté, co jsme se nacpali taxikářovi kočárek lehce proti jeho vůli do jeho naleštěného BMV jsme vyrazili. Velká cedule, která upozorňovala na to, že cesta do úplného centra nemá stát víc jak 10€, týpkovi nezabránila v tom, nám napálit 13 €. Fakt, že měl celý kufr od bahna z kočárku, a toho, že se náš hotel nacházel uprostřed komunistického sídliště daleko před centrem vyústil v to, že jsem dal taxikářovi místo hádky ještě dýško.

Hotel byl (dle datování výtahů) postaven před rokem 1999 a blížil se svou podstatou českému hotelu Sen na výpadovce na Benešov. Slovo „Centre“ v jeho názvu znamenalo pravděpodobně spíše „centrum pro setkávání“ než centrum města a kdybychom věnovali pár minut prohledání umělohmotných květin na chodbách, dozajista bychom našli pár průkazek opilých mladých finančníků z litevské obdoby Partners. Po ubytování na pokoji jsme se vydali do centra, které mělo být circa 20 minut pěšky (což nás po letu s koleny u brady vlastně docela potěšilo). Kombinace mé nepozornosti a Zuzančina neomylného navigačního talentu nás dovedla oklikou přes krásnou část Vilniuského sídliště až do samotného centra za krásných 45 minutek.

První den se nesl v bloudění po centru a čekání na konec Jakubovi pracovní doby za pomocí ruské mapy, kterou nám laskavě věnovala recepční. Přímá odpověď pro zvídavé, ano, umíme používat mobilní ofline mapy, ale nechtěli jsme si v mrazu moc vybít mobil a navíc postaru s papírovou mapou to má taky své kouzlo. Po zhruba hodině bloudění nám došlo, že výrazné body na mapě nejsou lokální památkové hity, ale sponzoři tisku map, kteří měli po okrajích své reklamy (primárně noční kluby, nehtová studia a tourist trap restaurace). I tak jsme část centra prošli a viděli takový ten must see základ:

  • Obrovské náměstí s ještě obrovštějším kostelem (bez znalosti dějin nám bylo jasné, že to postavili ruští okupanti)
  • Hlavní třída plná obchodů a kaváren
  • Národní muzeum, které nás očarovalo svou prostostí a mixem všeho co se našlo včetně šišatých obrazů jakéhosi slavného litevského rodu

Další klíčové zjištění z prvního dne bylo, že v Litvě evidentně milují schody a bezbariérovost je stále velká neznámá. Po cestě zpátky na hotel jsme si všimli toho, že vlastně neexistuje restaurace bez tří schůdků (vybavila se nám odrhovačka z českého seriálu) a dokonce je velmi časté mít pár schodů prostě i uprostřed standardního chodníku.

Po troše odpočinku a vytoužené vaně, které se nám v Norsku nedostává, dorazil Jakub k nám na hotel za účelem společného pozevlení v hotelovém dětském koutku a následné večeře. Po první půlhodince všetečných dotazů, proč že jsme se to rozhodli bydlet v okrajové části Vilniusu v hotelu ranného podnikatelského baroka a ne v centru, jsme vyrazili do lokální restaurace, která dělala ukrajinskou kuchyni (což je ve Vilniusu vcelku běžné).

Restaurace byla skvělá – ve čtvrtek byla prázdná a dokonce měla dětský koutek, takže Matěj měl totální pré a my jsme se poprvé dobře najedli a napili za celkovou sumu 32 + 8 € na 3 osoby včetně dezertu a dobrého kafe (což odpovídá zhruba jednomu hlavnímu chodu v Oslu 😊). (TBD ODKAZ)

Po návratu na hotel jsme začali pociťovat jeho benefity. Mohli jsme si dát v klidu lokální pivo a odnést si ho k dětskému koutku kde si Matěj mohl nerušeně dělat bordel. Večer jsme využili k předání know-how o Vilniusu a tlachání o životě se zapnutou chůvou, která díky dobré Wifi dosáhla v pohodě až k baru.

Klíčové závěry prvního dne:

  • Letištní taxikáři jsou tu stejní vykukové jako na letišti v Praze. Doporučujeme použít např. aplikaci Taxify. Cena dopravy do města bez zácpy by měla být +/- 5€.
  • Sovětský svaz se rozpadl včera? První procházka Vilniusem byla zklamání – město je posprejované (trochu nám připomínalo Lublaň), plné omlácených kostelů a domů.
  • Proč jsme sakra nejeli někam do tepla?

Den 2

Tento den už jsme byli trochu více připravení. Měli jsme od Jakuba zakroužkovaná místa, kam určitě musíme zajít, a kde je vhodné si to projít. Hlavní tahoun tohoto dne byl Užupis. Čtvrť Vilniusu za řekou, která je vyhlášená svou moderní částí. V některých publikací je nazývána jako „Litevský Montmartre“. Původně to byla židovská čtvrť, ve které po vyhlazení, byly levné nájmy a bylo to místo vhodné pro bohémy. Ulice jsou plné neobvyklého umění, grafitů, alternativních kaváren či správně divných lidí.

Cestou jsme za každým rohem nacházeli různé kostely gigantických rozměrů. Vždy nastala otázka, kde se sakra vzal takhle obrovskej kostel. Koncentrace kostelů je něco opravdu hodně specifického – vysvětlení je jednoduché (ikdyž nás prvně nenapadlo). Historicky byl Vilnius vždy mezi Polskem a Ruskem a tak dle období, kdo byl větší kamarád (resp. kdo držel nadvládu) rostly kostely katolické nebo pravoslavné. Není tak divné, že v centru vedle sebe (jakože fakt těsně vedle sebe) stojí dvě velké katedrály. I přes velkou původní komunitu židů (Vilnius byl před válkou židovským centrem) přežila nacisty pouze asi jedna synagoga.

Na oběd jsme šli vyzvednout Kubu do práce a ten nás vzal na asijské jídlo, kam chodí občas na obědy. Z původního plánu ochutnat nějaké dobré vegetariánské jídlo si nakonec Zuzka dala hovězí směs (přechod na vegetariánství je težký).

Po obědě jsme navštívili Muzeum obětí genocidy. Musíme uznat, že to pro nás byl vcelku dost silný zážitek. Pietní místo plné né moc vzdálené historie. Litva si zažila několik období útlaku a my jsme tak trochu více pochopili proč dnes vypadá tak jak vypadá. Po prvotním obsazení rusy na začátku války se dostala Litva pod nadvládu němců a následně se po opětovném osvobození stali součástí sovětského svazu.

Střídačka totalitních režimů měla podobně jako v Polsku za následek prvotní perzekuci elity, následné vyhlazení židů a romů a poté druhé kolo čistky elity národa v rámci stalinistického ruska. Litevci jsou (stejně jako Norové) hodně hrdí na svůj odboj, který si užil své jak proti všem třem vlnám okupantů a je mu věnovaná velká část expozic.

Budova muzea je velmi autentická, protože byla sídlem SS a KGB v různých etapách dějin. První dvě patra dokumentovala primárně jak vypadal odboj proti rusům a němcům a také funkční stránku KGB (odposlechy, strukturu, metody a vývoj v čase). Nejsilnější částí muzea jsou pak sklepy, které fungovaly jako vězení jak za SS tak KGB. Jsou zde zachované cely s popisy jak celý proces „nápravy“ a „příjmu“ až po popravy fungoval. Celé muzeum je „krásné“ až z něj jde mráz po zádech. Dokonce (i přes to, že se vůbec nehádáme) jsme se trochu nepohodli ohledně toho, jestli tam nechat Matěje chodit či ne. Jeho chození totiž znanemá, že si u toho vesele výská – což se obzvlášť v cele smrti moc nehodilo.

Když jsme vylezli ven, tak jsme měli tak akorát náladu na to, jít na kafe. Zašli jsme do kavárny naproti muzeu, kde bylo celkem dost prostoru pro to, aby tam Mates mohl pobíhat a nevrážel u toho do lidí. Schodiště taky bylo přítomné, takže o velkou atrakci bylo postaráno. No a pak už se nachýlil čas, kde to Kuba zabalil v práci, šli jsme prošmejdit jeho byt, pozevlili jsme a už opět nastal čas vybrat, kam zajít na večeři. Naše nejoblíběnejší část všech výletů.

Výhercem našeho zájmu se stala vegetariánská indická restaurace Radharane na hlavní třídě. Famózní jídlo jsme si nenechali zkazit ani tím, že jsme neustále zvedali hračky ze země. Jen nevíme, zda to takhle brala dvojice businessmanů sedící nedaleko od nás.

Ačkoliv jsme měli velké plány na večer, byli jsme nakonec tak utahaní a lehce vymrzlí, že jsme se vrátili na hotel a využili jsme možnosti sauničky, kterou jsme měli v hotelu. Matěj byl opět na mobilní chůvičce. Saunu jsme završili vychlazeným pivem a šlo se spát…tedy, to jsem si myslela. Matěj to ovšem pochopil jinak. Rozhodl se být každou hodinu vzhůru a plakat.

Den 3

Ráno jsme vypadali jako po prokalené noci, ale snídaně to trochu zachránila a vrátila nás do formy :D. V plánu byl výlet na hrad na Trakai. Je to vzdáleno asi 30 km od Vilniusu. Jedná se o hrad uprostřed velkého jezera, ke kterému vede krásná procházka podél jezera (resp. přes zamrzlé jezero).

Z původního plánu být v cca v 10 na vlakáči trochu sešlo, poté, co jsme v 10 volali Kubovi, že teprve vyrážíme k němu. V hipsterské kavárně jsme se nakopli kávou a mašírovali jsme si to směr nádraží. Vlak měl jet až ve 12:30, takže jsme měli docela dost času. Díky tomu jsme ale našli vyhlášené grafiti Trampa dávajícího shot Putinovi, který nás dost pobavi.

Cesta vlakem utekla raz dva. Mates ji prospal a my jse si cestu zkátili hrou Smallworld, která patří na cestách k našim oblíbeným. Po výlezu z vlaku už nás zevnitř tak trochu užíral hlad. Cesta k hradu byla cca 30 minut svižnou chůzí. Těsně před hradem jsme ukojili svůj hlad v místní litvské restauraci Traku Dvarelis, kde kuba objednal tak nějak od každého něco, aby jsme ochutnali místní speciality.Tento oběd se od našeho vegetariánského předsevzetí trochu vzdaloval, protože vše bylo s masem. Jak říka Peppa Pig, bylo to
D-LICIUS (z tohoto citátu je asi jasně patrné, jak nám už z této pohádky šibe). Z lokální kuchyně doporučujeme:

  • Matesy
  • Smažený chleba se sýrem (taková lokální náhražka hranolek)
  • Řepovou polévku
  • Kibinai (tradiční pečené taštičky s náplní)
  • Kuře Kyje (smažená tradiční prasárna)

Po obědě jsme riskli propad ledu pod našimi nacpanými pupky a společně s ostatními turisty jsme si to dobruslili po ledu k hradu, pokoukli a zase šli zpět. Hrad je specifický tím, že je nově postavený rusy za minulého režimu – taková zrekonstruovaná Okoř. Na místních informacích stále fungoval systém tištěných jízdních řádů (ikdyž paní vypadala že zná internety) a tak jsme dostali několikrát potvrzenou informaci že vlak jede za hodinu. Navzdory internetu, který tvrdil opak, jsmě utíkali na vlak, který samozřejmě nejel. Socialistický autobus s řidičem, který mi suveréně na lístky za 4,80 € zaplacené 50 € vrátil 40 € a odmítal smlouvat, jsme se poklidně vrátili do centra města.

Nakonec jsme to zvládli všichni na jedničku. Matěj už byl trochu znuděnej, ale domů jsme došli relativně v klidu. Poslední večer se nesl ve znamení piva a stolních her v hotelovém baru, který v sobotu večer pro jistotu zavřel kuchyni. Takže poslední večeře ve Vilniusu se (po neúspěchu v lokálním dáme jídlo s českou kartou) zakončili lokálním kebabem.

Závěrem dopisu.

První dojmy nebyly dobrý, ale druhý den už se v nás ten negativní dojem otáčel. Kontrast proti Norsku v čistotě je ohromný, ale to už je teď s téměř každou zemí, do které z Norska letíme. Ideální by bylo navštívit Vilnius v létě nebo na jaře. Klíčové je dobře si zjistit kde je opravdové centrum a získat anglickou mapu s ukazateli památek.

Bezbariérovost města se asi jentak nezmění, ale když si člověk odmyslí neustále poponášení kočárku tak je vilnius vlastně docela příjemné a kompaktní město, které se dá projít za dva dny. Noční život komentovat neumíme, ale pro nás klíčová čtvrť Užupis vypadala že to umí řádně roztočit a ikdyž jsme ji byli navštívit pouze ve dne stala se díky svému genius loci nejhezčí částí Vilniusu. Nejsilnější částí bylo stoprocentně autentické muzeum genocidy v budově KGB.

Cesta zpátky do Osla už byla s Norwegian a vše proběhlo naprosto dle představ. Letadlo na čas, žádné zdržení, plynulý vzlet i přistání a Mates byl milosrdný.

 

 

 

 

Please follow and like us:

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *