Rjukan – auto nemáme, nemoc vypotíme

Předmluva

A je to tady. První oficiální rodinná dovolená (pouze my tři) v rámci našeho Norského pobytu. Původní plán byl jasný – Petr se vrátí do Čech, přiveze auto, povozíme se a pak auto odvezeme zpět do Čech cestou na Vánoce. Vezmeme to přes Dánsko a všechno bude fajn. Jednosměrná letenka byla zakoupená na středu večer, 14 hodin cesty autem do Norska na pátek. Ubytování v Rjukanu bylo zarezervováno od pondělí. Ideální plán, na kterém se nemůže nic pokazit.

Ne.

To by jsme nebyli Caislovi, kdyby se něco nepokazilo týden před odjezdem. Jen pro jistotu si Petr chtěl zařídit týden dopředu (což je pro nás dost atypické, většinou řešíme až po cestě) způsob placení norských dálničních poplatků. Stránky mluvily jasně – je to jednoduché, stačí 5 minut na internetové stránce a je hotovo. Pak si člověk jezdí po Norsku a prostě jen zaplatí fakturu. Z předchozích zkoumání jsme si byli naprosto jisti, že si můžeme přivézt vlastní auto na dobu maximálně 6 měsíců bez toho, aniž bychom platili clo.

Trvalo právě avizovaných 5 minut, abychom zjistili, že to tak není. Jakožto trvalí rezidenti si nemůžeme přivézt vlastní auto bez zaplacení cla. Prostě to tak nejde, jediná možnost byla za předpokladu, že bychom si vyplnili kolonku jednoho formuláře jako resident na 2 roky, tak v tom případě by to problém nebyl. No nic. Letenka propadne, do Čech se nepojede. Auto si půjčíme ideálně na carsharingové platformě nebo v nejhorším u vyděračů ze Sixt a dovolenou si prostě i tak pořádně užijeme.

Po stresuplné registraci a ověření totožnosti v carsharingové platformě Nabobil.no, jsme se končeně dostali do vytouženého bodu, kdy jsme si mohli požádat o zapůjčení auta. Petr chvíli přemýšlel, jestli si za příznivé peníze půjčit Teslu nebo radši nějaké to BMW. Po nastavení požadovaných kilometrů, jsme se v rodině dohodli, že Tesla není třeba a rozhodli se pro oslovení rozumně starých Passatů a Superbů – ty známe a jsou fajn. No a výsledek? Vzhledem k říjnovým prázdninám ve stejném termínu, jako je naše dovolená, nás postupně všichni majitelé výše zmíněné třídy odmítli. Po další vlně oslovování sdílečů aut jsme dostali své auto – Nisan Note z roku 2007. Benzin 1.2, menší než Fabia a krásných 174 tisíc kilometrů v krvi. Krize zažehnána, máme svojí benzinovou mikroteslu a můžeme tedy v pondělí vyrazit. HOORAY!

Volný víkend před odjezdem jsme se rozhodli využít ve znamení drobných výletů a zábavy pro Matěje. Silnou bolest v krku a zduřelé uzliny na krku obou rodičů možná pozval domů výlet ve větru za venkovní posilovnou nebo možná návštěva dětského parku plného malých bacilonosičů. Nicméně v sobotu odpoledne u nás byla jako na koni společně s kamarádkou teplotou a zimnicí. Neděle tedy probíhala formou kurýrování se a rychlého přeléčení nevyžádané návštěvy. Výhodou 11 měsíčního dítěte je, že pokud jste nemocní, tak vás naprosto chápe a nechá vás v klidu vyspat s tím, že si samo hraje v koutku a ideálně vám i uvaří čaj. Ne. Nic z toho se opět nedělo. Ale ať mu úplně nekřivdíme, musíme uznat, že nás docela podržel a nechal nás na střídačku spát a nevyžadoval tolik hraní a pozornosti, jako ve standardní víkendové dny.

Den 1

Relativně vyléčeni (možná to bylo těma dvěma vdechnutými paraleny) jsme se ráno v 7:30 vydrásali
z postele, za veselého výskání z chůvičky. Dvě věci se pokazily, dvě věci se vyřešily. Teď už to určitě bude jen skvělý.

Toto předsevzetí drobně oddálil fakt, že paní, co nám auto půjčovala, vnímala popisek „baby seat“ jako možnost ukotvit si vlastní sedačku do připraveného iso-fixu. Zuzka si tak dala krátký výlet za kamarádkou
na Gronland (5 zastávek metrem), u které jsme si (se zpětnou seberelfexí, velmi prozřetelně) předdomluvili sedačku pro případ, že by se něco pokazilo. Nechtělo se nám jet autem, protože appka waze hlásila 20 minut
a to nám přišlo hodně. To, že metro jezdilo v 15 minutových intervalech a Zuzka se vždy trefila takřka
do plného intervalu čekání, nás prostě nenapadlo. Odjezd odložen o hodinu a půl (což je stále dost dobré skóre na rodinu s 11 měsíčním kidem).

Konečně na cestě – první plánovaná zastávka ve městě Drammen byla zrušena okamžikem, kdy Matěj v autě okamžitě usnul. Samozřejmě byla možnost ho prostě vzbudit, ale tak nějak si vážíme situací, kdy spí a víme, že dítě probuzené proti jeho vůli, je horší než podebraná pata.

Toto vynechání nás nakonec dovedlo do vzdálenější zastávky jménem Notodden s krásným zachovalým kostelem Heddal stavkirke. Pěkně po Česku jsme zaparkovali mimo určené parkoviště, kterého jsme si všimli až při odjezdu. Již probuzeného Matýska jsme nechali chvilku provětrat v krosně. (Na druhou stranu,  podařilo se nám zmanipulovat do parkování načerno i rodilou norskou babičku s vnučkou, na což jsme náležitě hrdí).

Po krátké zastávce jsme pokračovali v cestě směr Rjukan. Žádná dovolená v naší rodině se neobejde bez zmatků a notných výčitek z otcovi strany, při hledání ubytování. Tentokráte nám to zabralo krásných
45 minutek plných lásky a porozumění.

Každopádně poté, co jsme do apartmánu dorazili, jsme si oddechli – apartmán byl v krásném starém norském stylu s původní klasickou kuchyní z 90. let, které jsme viděli v muzeu v Oslu a hlavně je s  VANOU. Věcí, která nám v Oslu chybí (po veškerém příbuzenstvu) nejvíc. Zásadní rozdíl ale je, že s příbuzenstvem si můžete aspoň zavolat, ale ze sprcháče vanu neuděláte.

Poté, co jsme vynesli naší skrovnou tašku s oblečením a haldu Matějových krámů ..,jsme se oblékli a vyrazili
na obchůzku. Už po cestě jsme si všimli, že to co je ve skanzenech ukazováno jako jedinečný skvost, je tady vlastně vcelku standard – na baráky se jenom nanesla nová barva a přidaly se satelity, aby se dalo čučet
na Netflix.

Malá ukázka ještě toho, jak nás táta zamilovaně vedl k elektrárně a nadšeně nám vysvětloval, k čemu co funguje:

Krásný den jsme zakončili večeří a plánováním následujícího dne (trochu nás zaskočilo, že má půl dne sněžit
a mrznout – Nissan Note není 4×4 a nemá zimní pneumatiky. Matěj má jenom takové bačkůrky na letní balení kolemjdoucích žen v Oslo parcích). Toto se nám nicméně povedlo až poté, co Matěj ve 22:00 po dni ležení
v autosedačce a nošení se v krosně, konečně usnul.

Den 2

Druhý den ráno jsme se nevzbudili do úplně ideálního počasí. Venku byla celkem kosa. Mobil ukazoval teplotu okolo 0 stupňů, a to co se dělo za okny nás vysloveně nutilo jít zpět do postele. Bohužel tu byla jedna osoba, která nás nutila jít z postele pěkně ven. Díky bohu, že tentokrát aspoň vstával až v 8:00.

Udělali jsme si snídani. Máma s tátou do sebe nasypali pár brufenů, strepsilsů a dalších protichřipkových hnusů a vyrazili jsme do místního městečka (čítající asi 10 domů) koupit Matějovi něco na nožičky, protože z včerejší procházky, je měl úplně zmrzlé a dnes má, dle předpovědi, dokonce i sněžit.

Zakoupili jsme mu příjemné merino ponožky a teplé návleky na boty, s tím, že botičky vyřešíme až doma. Přeci jen dát 1000 NOK za botičky, které Matěj při své rychlosti růstu, využije pouze pár krát, nám přišlo lehce zbytečné.

Vzhledem k tomu, že začalo víc pršet, vrátili jsme se ještě zpět domů, udělali jsme si v klidu kávu, zase do sebe nalili několik litrů čaje a pak když se počasí zklidnilo, jsme nasedli do auta a vyrazili jsme do chlouby tohoto okolí. Navštívili jsme Norsk Industriarbeidermuseum.

Petrovi už zase začaly jiskřit jeho nemocný očíčka. Už z dálky to vypadalo naprosto skvěle. Vstupné bylo 100 NOK/osoba. Šmudlíci – jako je Matěj, to měli samozřejmě zdarma.

Toto muzeum je specifické tím, že se v něm od roku 1911 vyráběla „Heavy water“ a tím na ni byl kladen velký důraz za druhé světové války, když bylo Norsko obsazeno Německem. Těžká voda měla posloužit k výrobě atomové bomby, o kterou Němci usilovali. Nicméně díky sabotážním akcím místních lidí a Anglie se Němci rozhodli těžkou vodu přesunout do Německa, ale odbojáři tuto loď, která měla z úkol D2O převést, vyhodili do povětří, a to přímo na jezeru Tinnsjo kousek od nás.

Po návštěvě muzea jsme si řekli, že by to chtělo trochu toho čerstvého vzduchu a vyrazit na procházku. Mlha se už konečně začala trochu protrhávat, ale bohužel vrcholky hor byly stále ještě schované. Takže náš plán vyrazit si lanovkou byl zmařen. Jeli jsme tedy dál autem, že si objedeme zmíněné jezero Tinnsjo.

Matěj nám v autě, jak naschvál usnul a spal celou hodinku a půl. Byli jsme rádi, že máme chvilku klidu od neustálé pozornosti, ale na druhou stranu jsme nemohli nikam jít a nechat ho samotného v autě. Projížděli jsme se tedy podél pobřeží a kochali se výhledy na jezero.

Při cestě zpět jsme se ještě rozhodli popojet na 100m dlouhý vodopád Rjukanfoss. Ale ať jsme koukali, jak jsme koukali, viděli jsme pouze holou skálu s vymletým korytem uprostřed. Tak doteď nevíme, zda to byl zbytek toho velkého vodopádu a nebo, zda skrz mlhu byl někde schován. No, uvidíme zítra.

Dítě se začalo probouzet. Nakoupili jsme suroviny na večeři a jeli jsme domů dříve, než začne zase pršet, jak hlásila předpověď počasí.

Den 3

Na tento den jsme měli velké plány, protože mělo být nejlepší počasí a tak trochu jsme doufali v to, že už bychom mohli být zdraví. Ten nejhezčí den se asi vydařil, ale to zdraví moc ne. Celou noc jsme oba blouznili ze spaní a neustále jsme skuhrali, jak je nám hrozně zle. Díky bohu, že to dítě je stále ještě v pohodě a evidentně mu nic nechybí (ťukáme o stůl).

Ráno před snídaní jsem si udělala krátký výlet do lékárny. Nakoupit zásoby Strepfenu a Listerinku na výplach krku. Sbalili jsme do našeho malého auta kočárek, krosnu, batoh s věcma a 3 zimní bundy a vyrazili jsme ven.

První zastávka je Krossbanen, kde jsme si chtěli vyjet na Gvepseborg a odtamtud na procházku do slavného národního parku Hardangervidda. Zakoupili jsme si tiket za 100 NOK na osobu a jeli jsme nahoru. Už z lanovky byl krásný výhled. Matěje jsme měli v kočárku, a to byla asi osudová chyba.

Nahoře foukal děsnej vítr, ale už se začínalo trochu oteplovat. Vyrazili jsme tedy na čumendu do Hardangerviddy. Bohužel náš kočárek (ve kterém Matěj téměř okamžitě usnul), byl pro nás trochu limitací, protože většina cest obsahovala schody. A to bohužel né jen pár schodů, ale téměř celá schodiště, takže bychom museli kočárek stále jen nosit.

Zvolili jsme tedy cestu nejmenšího odporu.  Šli jsme prostě tam, kde byla dobrá cesta s tím, že až to nepůjde dál, tak se vrátíme zpět. Cesta byla celou dobu dost do kopce, takže (vzhledem k tomu, že jsme oba ještě dost nemocní), jsme fuňěli jak dostihoví koně. Nicméně i přes to, že naše ambice sahali mnohem výš a chtěli jsme udělat fakt zajímavý treky, tohle bylo fakt dost nádherný. Celou cestu jsme se oba otáčeli a fotili si okolí. Říkali jsme si: „Tak tohle je to Norsko, o kterém všichni mluvěj“. Kdybychom s sebou neměli Matěje (a jsme rádi, že ho máme samozřejmě), tak bychom tam byli schopni chodit snad do nekonečna a stále bychom se kochali tou přírodou. Na protější straně se na nás už usmíval Gaustastoppen. Na který jsme si brousili zuby pro odpolední výlet.

Při cestě zpátky jsme se zastavili ve vyhlášené (jediné) kavárně s krásným panoramatickým výhledem na okolní hory v Gvepsengorg panorama cafe.  Tam jsme si zakoupili zasloužené kafe a chvilku jsme pozevlili na venkovní terásce, kde jsme si upíjeli kafe a koukali do okolí. Matěj si tam lezl a také se velmi dobře bavil.

Na zpáteční cestu jsme měli náplánovanou cestu autem k vodopádům. Ale jak už bývá naším zvykem, žádné vodopády jsme nenašli. I přes to, že byly namalované na mapě :). Projížďka po okolí se nám ale možná líbila víc, než jakékoliv vodopády.

Doma jsme si udělali vlastní obídek. Nafetovali se lékama a zázvorovým čajem. Bylo potřeba se posilnit, protože další zastávka byla již jednou zmiňovaný Gaustastoppen.

Nahoru vede krásný trek. Ale vzhledem k naší nemoci, jsme trochu vyměkli a zvolili jsme raději bezpečnější cestu lanovkou. Lanovka nás stála 380 NOK/osobu. Nahoře jsme byli za 15 minut. Cestou jsme Matěje oblékli do jeho nového goretexového oblečku, aby mu nahoře nebyla zima. Trochu nás znepokojilo, že všichni, co šli před námi, měli doslova polárnické vybavení. To, že byl nahoře sníh, to jsme tak trochu tušili. I bez lyžařských rukavic jsme to ale zvládli.

Vystoupali jsme si až na nahoru a užili jsme si foukající větřík a u toho jsme popíjeli náš čaj. Matěj byl v krosně spokojený a jen si tak hulákal na okolí.

Okolí se nám líbilo tolik, že se nám při zpáteční cestě ještě nechtělo domů, tak jsme se jeli ještě projet dál a cestou jsme stavěli na pokoukání.

Den 4

Náš poslední den :(. Bohužel, čas plynul naprosto nezvratně, takže jsme museli začít balit věci. A že jich nemáme málo! Dali jsme si tedy poslední vaničku a vypili poslední zázvorové čajíky.

Cestu autem zpátky jsme zvolili přes guidem doporučovaný Skien. Cesta z Rjukanu trvala cca 1,5 hodiny. Jak to tak bývá v celém Norsku, i okolí kolem silnice je překrásné. Takže jsme si zapli hudbu a mlčky jsme koukali z okna ven a dívali se po krajině. Neustále jsme byli upozorňováni na nebezpečí srážky se sobem. Nadšeně jsem doufala, že bychom nějakého mohli vidět. Neobjevil se ani jeden. Matěj usnul se zažehnutím motoru.
Asi má zvyk z letadla, že usne hned a toto auto, mu to pravděpodobně připomíná. Nissan Note rules!

Nebudu lhát, když řeknu, že Skien byl trochu zklamáním. Možná je to tím, že jsme přijeli úplně mimo sezónu a vše bylo takové trochu temné bez sebemenší známky štěstí. Takový Azkaban po Norsku.

Nicméně jsme se tu dozvěděli opět pár věcí, zjistili jsme, že je to město, kde se narodil Henrik Ibsen. Jehož jméno už jsme zaslechli v Bergenu při návštěvě domu Troldhaugen, kde zase žil Edvard Grieg… Nějak se to tu hemží slavnými jmény, co? Skladbu Peer Gynt jsme si museli poslechnout, abychom aspoň tušili o čem je řeč :).

V Skienu jsme si udělali procházku, koupili kafíčko a poseděli jsme v dětském parku, kde Matěj objevoval zdejší trampolínu.

Ze Skienu už jsme si to zamířili rovnou na Nydalen. Ne proto, že by cestou už nebyli nic zajímavého, ale cesta zpět trvala další 1,5 hodiny a Matěje ani nás (s ním v autě) už to moc nebavilo. Říkali jsme si, že bude lepší, když přijdeme dříve domů a bude si moci hrát o něco déle doma.

Závěrem dopisu bychom chtěli zmínit asi toto:

  • V učebnicích dějepisu ČR se píše o kravinách, ale nikdo nás nikdy neučil o tom, jak se v Rjukanu těžila těžká voda a jak ji během druhé světové války norský odboj odpálil na lodi do povětří, aby ji Němci nemohli dále využít.
  • Na Gaustastoppen se jezdí ve full lyžařském vybavení – tzn. čepice, rukavice, teplý boty.
  • To co se v Oslo ve Skanzenu ukazuje jako unikát, je v okolních vesnicích naprostý standard a lidé mají podobné domky na zahradě.
  • I v sebemenší prdeli Norska se dá platit kartou.
  • Nevyplatí si s sebou brát na trek kočárek i přesto, že se píše, že je to Family friendly. Vždy jsou někde nějaké schody. Hodně schodů.
  • Nissan Note – i přestože vrčí jako letadlo, nakonec ani jednou nevzlétnul.
  • Když nemůžete jít na Gaustastoppen pěšky, vyplatí se zaplatit si lanovku než nejít vůbec. Fakt to stojí za to.
  • Existují i místa, kam slunce vůbec nesvítí a je potřeba na kopcích nastavit zrcadla, aby dolů do města svítilo slunce.

 

 

Please follow and like us:

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *