Bon Jour Nice!

Týdenní výlet z Osla do Nice – Den 1

Ještě před odstěhováním do Osla jsme se s maminkou rozhodli, že spolu pojedeme na dovolenou do Nice. Letní dovolená já, moje mamka, teta Líba a její kamarádka Miluška. Takže taková dámská jízda + můj malej Matěj, kterýmu takováhle parta zatím ještě nevadí. Věkový průměr naší posádky je krásných 57 let (Matýska do toho zatím nepočítám) 🙂

Naše sestava:

  • Babička Helena
  • Teta Líba
  • Zuzka + Matěj
  • Miluška (naše nová kamarádka)

V Nice jsme se měli setkat až na letišti. Já a Matěj jsme letěli z Osla a zbytek využil služeb ČSA z Prahy. Cesta z Osla trvala krásné 3 hodinky. Pro jednoho dost pohodička, ale s tím naším zlobidlem je to noční můra. Doma nejsme schopni zařídit, aby nám seděl na klíně ani 5 minut natož, aby seděl na klíně celé
3 hodiny. Takže stres před cestou byl enormní, a to už cca týden dopředu.

Na letišti nás Petr (táta) pomohl odbavit, protože zavazadel jsme měli požehnaně. Odbavili jsme velký 20 kg kufr a v nadrozměrných zavazadlech jsme měli ještě kočárek a trekovou krosnu na Matěje. Do letadla jsem měla navíc velkou cestovní kabelku narvanou spousty věcmi (hračky, jídlo, přebalovací věci..).

                                
Ačkoliv jsme se cesty dost báli, tak musím uznat, že mě Mates opět mile překvapil. Vzhledem k našemu brzkému vstávání byl i celkem brzy unavený.
Po odbavení jsme se s tátou se slzami v očích rozloučili a upalovali jsme pomalu k naší gate. Cestou jsme si vyhlédli stánek s kávou a skořicovými šneky, přebalovárnu a dětský koutek. V tomto pořadí jsme to pak také vše navštívili a než jsme se stihli rozkoukat, tak jsme přednostně nastupovali do letadla.

V letadle Matěj stihl usnout dříve než jsem řekla Nice. Bohužel, po hodině letu se vzbudil, protože přímo za námi sedělo další dítě, které už nebylo tak hodné
a jeho křik prostě šmudlíče vzbudil. Takže hodinka byla za námi a další dvě zbývaly. Nebylo to snadný, vystřídali jsme asi 10 hraček, mobil, hodinky, notebook a lahve na mlíko, ale … zvládli jsme to (jsme si vědomi toho, že jsme vždy vždy říkali, že dětem nikdy nebudeme pujčovat drahou elektroniku).

Přílet z Prahy byl v 10:00 dopoledne a přílet z Osla byl až ve 12:30. Na letišti na mě čekala maminka (Líba a Miluška už zatím jeli do bytu). Po příletu jsem ji dala prcka a že si jen rychle vyzvednu ty svý všechny zavazadla. Opět naivní představa o rychlosti vyzvednutí zavazadel. Kufr mi přijel téměř hned. Přesunula jsem se tedy k výdeji nadrozměrných zavazadel. Už tam na mě čekala polovina kočárku. To nebyla dobrá zpráva, protože bylo jasný, že náš pytel s kočárkem se rozpadl. Kočárek naštěstí nebyl nijak zničený, pouze špinavý. No a pak jsem čekala asi hodinu než mi přijel zbytek kočárku a trekový batoh. Naštěstí vše přijelo a mohla jsem utíkat za mamkou a prckem.

Ve 14:00 jsme konečně vypadli z letiště. Vylezli jsme ven a rovnou jsme (z doporučení) vyrazili na autobus č. 98, který jel do centra na Massenu. Tam jsme museli vylézt a najít tramvaj, která nás svezla na zastávku Acropolis. Odtamtud už jsem otevřela maps.me a vyrazila jsem na Rue Eduard Scoffier, kde jsme měli bydlet.

Ubytovali jsme se s mamkou a Matějem v obýváku. Uzavřený oddělený pokoj už byl zabraný tetkama. Trochu nepraktické, ale co už, jsme tedy v průchozím obývacím pokoji. V obýváků jsme si s Matějem vybrali rozkládací gauč a mamka, že půjde dobrovolně na přistýlku. Ale vzhledem k pohybové aktivitě Matěje bylo nutné to trochu přeuspořádat. Takže finálně já a mamka na gauči a Matěj na přistýlce na zemi, aby nemohl upadnout (mělo to ale zase nevýhodu tu, že z postele na zemi může kdykoliv odejít). Takže uspávání bylo celkem náročné. Když už to vypadalo, že spí a odešla jsem, tak za pár vteřin jsme slyšeli jak cape za námi.

Ještě ten den jsme vyrazili na první procházku po Nice podél moře a zpět.

První poznatky:

  • Francouzi jsou velmi podobní Italům (kultura, chování)
  • Všude po chodnících jsou hovna od psů – nedá se projíždět kočárkem
  • Popeláři jezdí v noci (ideálně kolem 00:00 a sypou sklo) každý den!
  • Neznají tu kafe latte – pokaždé přinesou cappuccino
  • Pláž v Nice je kamenná a nejsme tam schopni vlézt do vody
  • Místní důchodci jsou horší než v ČR, rychle spěchají do autobusu, aby si zabrali místo dříve než tam přijedu s kočárkem. Každý den stejný scénář

Den 2

Následující den jsme měli už dlouho naplánovaný výlet do Eze Village. O této vesničce jsem věděla z průvodce a věděla jsem, že tam prostě musíme. Vyrazili jsme tedy na autobus a vyrazli do Eze. Cesta trvala asi 20 minut. Vesnička opravdu předčila mé očekávání. Romantické uličky plné krásných domků plných krásných obrazů, šperků a dobré kávy. Trochu nevýhoda byla brát s sebou kočárek. Neustále jsme ho tahali do schodů. Po asi desátém vynášení úzkých schodů jsem se rozhodla nechat kočárek stát v ústraní i s rizikem, že by ho někdo mohl ukradnout. Hlavně abychom ho nemuseli v tom vedru furt nosit (Matěje jsem měla navíc na zádech v batohu).

A jako bombonek na dortu nás čekala nahoře prohlídka botanické zahrady plné kaktusů a výhledů na moře. Překrásný zážitek, který stál za to! Doporučuji všem, aby nevynechali. Vstupné bylo asi 8 E/osobu, ale rozhodně se vyplatí.

Cestou zpět jsme se ještě vykoupali v moři a vypili další kafíčko.

Den 3 a Den 4

Oba tyto dny byly ve znamení cesty do Ville-Franche, kde jsou krásné písečné pláže. Bohužel Francouzi mají touto dobou ještě prázdniny, takže k mé nelibosti, pláže plné lidí. Ale Matěj byl nadšený. Plavání v moři a sezeni na břehu ho totálně vzalo. Tak šíleně se smál, až se za břicho popadal a my s ním samozřejmě.

Naivně jsme čekali, že Matěj bude po celém dni ve 40 stupních vyčerpán a bude hodně spinkat. Bohužel naopak se tu v nespaní vytrénoval do dokonalosti. Takže přes den si dá maximálně hodinku a v noci je to standard 10x vstávačka. Večery jsem si velmi užila večerní výběhy na kopce kolem Nice. Musím se pochlubit, že jsem se tu taky vytrénovala k dokonalosti. Každý z těch večerů jsem si dala cca 7-8km do kopce a bez zaváhání. Výhledy na město a moře byli naprosto famózní.

Doma jsme pak v našem klubu žen vypili vždy 1-2 lavhe skvělého francouzského vínečka.

Den 5

Na tento den jsme měli naplánované setkání s kolegou z práce Ondrou a jeho rodinou. Výlet vlakem směr Antibes byl fajn. Cesta vlakem oproti avizovaným 2 hodinám byla pouho-pouhých 30 minut. Takže pohoda. S Ondrou jsme se našli téměř hned a podél přístavu jsme vyrazili na oběd do centra městečka. Teplota byla standardních 40 stupňů, takže Matěj trochu protivnej, ale jinak to celkem zvládl. Přes den opět zrovna moc nespinkal. Po návratu domů, byl šťastnej, že může lézt po 4 a objevovat (zaujala ho třeba hodně pračka). A co je důležité, tento den jsme mu v pusince objevili další zub! Takže už víme odkud se ta jeho protivnost brala.

Den 6

Výlet vystřídala opět cesta na pláž ve snaze udělat Matěje co nejvíc šťastného na pláži resp. v moři a pak jet domů a projít si staré město v Nice, na které jsme si zatím neudělali čas. Koupání (jak bylo naším zvykem) jsme zvolili ve Villefranche, protože tamní písková pláž byla pro nás nejvhodnější a byl tam fajn přístup do moře. Matěj se opět řechtal na celé kolo a dělal tak trochu divadýlko pro všechny okolo. Vzhledem k našemu plánu jsme se ale moc dlouho nezdržovali a jeli jsme se domů převléknout. Cestou jsme se ještě zastavili na kávičku, protože autobus nepřijel (Asi to červené písmo v jízdním řádu přeci jen něco znamená).

Dali jsme si chvilku pohodu doma, snědli pár dílků melounu a vydali jsme se do historického srdce města. Musím uznat, že proti té části, kde jsme v Nice bydleli, bylo tohle fakt pěkný. Staré francouzské uličky plné umění všeho druhu. Samozřejmě jsme pokoupili pár suvenýrů, ale vzhledem k tomu, že jsem zjistila, že aerolinky ČSA mají povolený limit zavazadla 15kg a Norwegian, se kterými jsem přiletěla, mají 20kg, tak už po příletu jsem měla o 5kg těžší kufr než je limit, tak jsem zas tak moc nenakupovala. Takže jsem snědla aspoň hodně zmrzliny 🙂

Den 7

Tento den jsme měli naplánovaný výlet do Ventimigllia do Itálie. Každý pátek jsou tam na hlavní třídě trhy a z Nice to byla pouhá hodinka vlakem. Cesta nás vyšla cca na 8 EUR, protože jsme měli hromadnou jízdenku. Trhy pro mě byli opět frustrující, protože kvůli hmotnosti zavazadla jsem nemohla nakupovat, což kdo mě zná, je ví, že je celkem potíž. Nicméně jsme si v Itálii dali konečně dobrý kafe. Italové vědí jak má vypadat správný kafe (z mého pohledu). Jo a croissant taky. No stejně mi to nedalo. Kufr nekufr, koupila jsem nejaký parmazan, košili pro Petra a sobě nějaký ten letní hadýrek.

Blížil se čas oběda a bylo potřeba někam zapadnout. Deštivé počasí nás zahnalo do místní restauračky na kraji města. Zmizelo do nás pár sendvičů a cestou k vlaku ještě i zmrzka (přeci neodjedeme bez pravé italské zmrzliny).

Nastoupili jsme do vlaku a ejhle. Najednou všichni rychle vystupují, zajištujeme co se děje a prý je asi vlak rozbitý a máme jít do jiného. Sbalili jsme si tedy všechna fidlátka a následovali jsme dav do jiného vlaku. Všichni jsme se pohodlně usadili a opět z nenadání se všichni začali stěhovat ven a přecházeli
do původního vlaku. To už jsme se trochu rozčilovali, neboť jsme tahali hromadu krámů z nákupů, kočárek se spícím Matějem a krosnu… Tak jsme se znovu usadili (už né tak dobře, jako před tím) a konečně jsme vyrazili. Postupně nastoupilo ještě dost lidí, takže ve vlaku bylo brzy k nehnutí.

Konečně doma. Dali jsme si voraz, udělali večeři, Matěj šel spát, my pouklízeli a sbalili věci a já jsem si šla na závěr proběhnout noční centrum. Poslední možnost než odjedeme

Den 8

Ráno budík na 5:30. Někteří už před pátou chodili po bytě. Všechno rychle dobalit, udělat svačinu, uklidit poslední věci, hlavně nic nezapomenout a už nás čekala poslední věc před odjezdem, a to vzbudit Matěje (který celou noc skoro nespal a furt se probouzel). Byl trochu nevrlej, ale docela to zvládnul. Položili jsme ho do kočárku a nechali chvilku odpočinout ještě. Dle předpokladu přijel autobus číslo 7, který nám řekl at na letiště jedeme s ním, že autobus 98 (na který jsme tam původně čekali) nepojede. Nasedli jsme tedy do autobusu číslo 7 (nutno podotknout, že jsme byli 4 ženy, 4 velké kufry, 4 kabelky, 4 příruční zavazadla, kočárek s dítětem a krosna). Pán z autobusu nám slíbil, že nás upozorní, kde vystoupit a přestoupit do autobusu číslo 23, který nás na letiště hodí. Jeli jsme docela dlouhodou dobu a už na zastávkách jsem viděla číslo 23, tak říkám mamce: „Mami, to je nějaký divný, zastávky, kde jezdí 23 už byly a najednou nejsou, nezapomněl na nás?“. No ještě chvilku jsme jeli než se teta Líba došla zeptat. Ve zpětném zrcátku jsem jen viděla, jak se řidič chytil za hlavu, a bylo jasno. Takže nás nechal se vší tou bagáží vystoupit uprostřed křižovatky a at jedeme asi 5 zastávek zpátky a tam chytíme tu 23. No, tak jsme si to trochu prodloužili. Na zastávce Gambitta nás slečna, čekající též na autobus 23, ujistila, že jedeme dobře, a že letiště je cca předposlední zastávka, ale že to staví před terminálem 1 (my samozřejmě letíme z terminálu 2), takže jsme pak museli zase na další autobus.

No, trochu to zrychlím. Na letišti jsme to všechno zvládli a ještě jsme stihli potkat naši elitu českého fotbalu zkorumpovaného Miroslava Peltu. A po odbavení jsme před naší gate potkali ještě Honzu Kolera. Zpětně jsme se dozvěděli, že tou dobou v Nice probíhalo nějaké slosování UEFA, na kterém pravděpodobně byli.

Doma v ČR už nás přivítalo krásně deštivé počasí. Ještě nikdy mě déšť nepotěšil tak, jako tento den. Po těch úmorných vedrech, co byli v Provence, to bylo vysvobození. Zavazadla jsme tentokrát dostali bez potíží (pouze mokré od deště). Po výlezu ven už jsme čekali pouze pár minut než si pro nás přijel táta. S maminkou jsme se rozloučili a ta jela do Liberce.

Please follow and like us:

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *