Bergen

Dlouho jsme nezaháleli a s novou návštěvou jsme vyrazili navšívit další místo. Tentokrát jsme si vybrali norskou metropoli Bergen.

Vzhledem ke vzdálenosti jsme zvolili dopravu tam letecky a zpátky vlakem. Železnice na trase Oslo – Bergen je označována jako nejkrásnější v Evorpě.

Předpověd počasí: téměř pořád déšť 🙂

Posádka:

  • Babička Dáša
  • Děda Pavel
  • Petr
  • Zuzka
  • a náš infant Matěj

Let z Osla do Bergenu jsme si koupili hned na ráno (tedy odlet v 10:15 a přílet do Bergenu v krásných 11:05). Letenky jsme měli koupené měsíc dopředu přes společnost SAS a jedna letenka vyšla cca na 2500 CZK. Téměř všechny cestovky už standardně umožňují vzít si kočárek s sebou až ke vchodu do letadla, ale tady jsme ho museli jít odbavit do nadrozměrných zavazadel. Ale co, na pujčení byl letištní kočárek a navíc
po odbavení už nám zbývala asi jen hodina času do odletu, takže jsme si stihli pouze odskočit na záchod, koupit kafe a místního skořicového šneka, Matěj pár minut tyranizoval lokální děni v hracím koutku
a nasedali jsme.

50 minutový let s Matějem nebyl žadné drama a vše šlo jako po drátkách. Na letišti v Bergenu jsme vyzvedli zavazadla (kočárek byl kupodivu nepoškozený). Bez rozmýšlení jsme vyrazili pro taxi. Taxi vyšlo na 180 NOK a dovezlo nás na adresu našeho apartmentu.

Doposud by se mohlo zdát, že cesta proběhla na naší rodinu víceméně bez problému, ale opak je pravdou – vinou špatně zaslané adresy od našeho booking mastera a shodou okolností, se nám podařilo dobýt se
do vedlejšího domu. Vedlejší dům a stejné číslo vedlo k tomu, že jsme se pokoušeli dobýt do cizího bytu.
Po několika callech paní jménem Irene přiběhla uřícená žena, která ovšem nebyla paní z bookingu nýbrž matkou dvou asi 5 letých vystrašených dětí, které byly uvnitř bytu, do kterého jsme se pokoušeli vloupat. Pikantní na celém zážitku bylo navíc to, že dokud za sebou paní nezavřela dveře, mysleli jsme si, že se jedná o paní z bookingu (Irene), takže mimo pocitu, že jí někdo chce ukrást děti, dostala paní ještě nálož výčitek, jak mají na nic vymyšlený systém. No nic … sorry.

Po vysvětlení jsme se dostali do našeho bytu (cena za 3 noci 13 000 byla exkluzivní, jinak ubytování vychází za podobnou dobu cca 30 tisíc). I přes nižší cenu ubytování nám přišlo podivné, že není uklizeno, v koupelně se válí svlečené ložní prádlo, myčka stále jede a na zemi byly všude drobky. Slíbená dětská postýlka nikde.
Po rychlém telefonátu domácímu, odmítnutí uklízečky vzhledem k době obědu a jejím následném vpuštění poté co nám došlo, že pravděpodobně stojí celou dobu za dveřmi, jsme jí nechali uklízet a vyrazili jsme
do centra. Počasí – světe div se, občas svítí slunko. Déšť byl jen chvíli, zatímco jsme obědvali.

S předstihem jsme si stáhli do mobilu aplikace Skyss billett a Skyss reise a pomocí maps.me jsme hned našli zastávku s autobusem, který jezdí do centra. Měli jsme štěstí, autobusy nám jezdily 2 (51 a 50E). Jen smůla, že jedzdily jednou za půl hodiny a vždy asi tak minutu po sobě, takže když jsme nestihli jeden, nestihli jsme ani druhý a museli jsme půl hodiny čekat na zastávce. Autobus nás vyhodil na zastávce Festplassen, což bylo v centru města.

Pár fotek k nahlédnutí:

Na hlavní třídě Brygge jsme si zašli do výborné kavárny. I přesto, že já i Dáša jsme se těšili na dobrou kávu, obě jsme si nakonec dali horkou čokošku.
Matěj tam byl jako v sedmém nebi, protože všude byla spousta podnětů k pozorování.

Cesta autobusem zpět byla v poklidu bez Matějova křičení. Shodli jsme se, že byl hodně statečnej, i přesto, jak byl den náročný, tak on to zvládl na jedničku.
Doma pak šel brzy spinkat… stejně jako my ostatní. Předpověd počasí na následující den: vytrvalý déšť, 3-8mm srážek za hodinu 🙁

Ráno jsme vstali a opravdu lilo jako z konve. Petr měl dorazit v 10:15 na letiště. Zjistili jsme mu, že do centra vede tramvaj číslo 1, která jede do centra 40 minut. Dohodli jsme se tedy, že babička a děda zůstanou s Matějem doma a já pojedu vyzvednout svého muže do centra a v rychlosti ho spolu v dešti projdeme, dáme si někde dobrej obídek a pojedeme na apartmán.

Taková byla tedy idylka. Realita byla trochu jiná. Do centra jsem vyrazila v předstihu, že než Petr přijede, projdu si pár obchodů. V tom se ale začali věci nějak kazit. I přesto, že jsem měla pláštěnku, začala jsem být lehce promočená a musela jsem si ve sportu za 190 NOK koupit nepromokavou bundu. Petrovi na letišti nepřijelo zavazadlo, které si dobavil. Nutno podotknout, že ho odbavil kvůli nám, protože jsme chtělli přivést nějaké víno (což bylo zmíněno asi 176x během pátku). Jak už to tak bývá poté co se mu asi po hodin podařilo vyplnit veškeré podrobnosti

Tím se nastartovalo zpoždění, které měl. Po té, co složitě vyplnil všechny formuláře na přeposlání zavazadla až se najde najednou vyjelo na páse, takže to vyplňoval zbytečně. Ale aspon, že se našlo. Vyrazil tedy na tramvaj. Bohužel tramvaj šla zaplatit pouze NOKy v hotovosti, které Petr neměl, takže mu tramvaj ujela a čekal na další.

To jsem já v dešti:

Po dvou hodinách jsme se konečně potkali :), zavazadla jsme si uložili do lockeru v místním art museu a šli jsme si projít centrum. Vzhledem k tomu, že doma nám babička s dědou hlídali dítě na dobrý oběd už se uplně nedostalo. Koupili jsme si jen nějaký rychlý snack a jeli jsme busem zase domu.

Petr a jeho šťastné výrazy, když zdrchaný obcházel v dešti centrum:

Po návratu domů jsme přemýšleli co dělat. Přišlo nám, že venku neprší tak moc, že b ychom museli sedět doma, takže jsme se vybavili nepromokavými kusy oblečení a dohodli jsme se, že se podíváme do domu místního hudebního skladatele Edvarda Griega do Troldhaugenu. Než jsme vyrazili tak jsme si přes youtube ještě pustili pár známých písní a šli jsme na to.

No neměl se chlapec vůbec špatně. Nicméně naše cesta byla poněkud dramatičtější. Tramvají jsme omylem vystoupili na jiné zastávce než jsme původně chtěli. Není Hop jako Hop a šli jsme docela velký kus pěšky. Jak naschvál samozřejmě pršelo ostošest. Jestli někdy v průběhu dne padalo 8mm srážek za hodinu, tak to bylo pravděpodobně tato. Díky počasí po turistech nikde ani stopa. Koupili jsme si po 100 Nok vstupenky a šli na prohlídku.

Cesta zpět už utíkala o trochu rychleji, ale bohužel nám ujel autobus, kterým jsme chtěli jet už ze správné zastávky Hop. Takže jsme šli zase pěška. K naší smůle, Matěje už cesta v krosně přestávala bavit a začal na nás hulákat, takže jse se střídali a část zpáteční cesty domů, jsme ho nesli v náručí.

Večer jsme Matěje jen položili do postele a hned usnul. My jsme si dali partičku vrhcábů a šli jsme taky spát, protože na další den jsme měli náplánovaný trek  po Floyenu.

Byla sobota ráno a všichni jsme se hezky vyspali. Nikam jsme nespechali. Udělali jsme si dobrou snídani a pak jsme se vypravili s vidinou hezkého počasí na výlet. Z centra města jezdí zubatka na horu Floyen. V průběhu stání ve frontě jsme si já, Petr a Matěj řekli, že to zkusíme pěšky a babička s dědou pojedou zubatkou. Vyšli jsme tedy pěšky nahoru. Byla to krásná podívaná. Občas i na lidi, kteří si na tento trek vyrazili v obleku a polobotkách. Matěj byl šťastněj v krosně a táta se nám začínal potit.

Nahoře jsme se šťastně shledali se zbytkem rodiny. Petr, který byl skrz na skrz promočený dostal v předstihu od rodičů jako dárek tričko „Skandinavian explorer“ a šel se převléknout. Já jsem přebalila smrdícího Matěje a pak jsme si dali výbornou zmrzku a vyfotili se u krásného výhledu na město a na fjord.

Bohužel než jsme stihli sníst tu obrovskou zmrzlinu tak z nenadání začalo pršet. Schovali jsme se tedy pod střížku a chvilku počkali. Když déšť začal po pár minutách slábnout, vyrazili jsme na trek. Z mapy by si nikdo nemyslel, že budeme mít tak krásnou procházku. Cesta byla asi 10 km a ta krása přírody se nedala na mobil ani zachytit.

Při cestě zpět jsme se zatavili na vyhlášeném rybím trhu a koupili jsme si společně za 799 NOK talíř mořského bordelu,  na kterém jsme si skvěle pochutnali.
V autobuse už na nás začala dopadat únava a těšili jsme se až si odpočineme.

No a je tu neděle, náš poslední den v Bergenu. Ačkoliv mělo být počasí opět ošklivé nakonec svítilo sluníčko. Sbalili jsme si věci a s kufry jsme vyrazili do centra. V plánu jsme měli navštívit ještě poslední horu Ulriken, kam jezdí lanovka. Kurfy jsme si odvzeli na vlakové nádraží a uzamkli a jeli jsme k Urikenu. Tam jsme bohužel zjistili, že s kočárkem je to téměř nemožné se tam dostat. Kabiny na lanovku jsou tak malé, že se tam kočárek nevejde, nebylo možné ho nikde nechat a jít pešky by bylo dost náročené, vzhledem k tomu, že jsou cestou schody a občas vysoké kameny. Museli jsme se tedy rozdělit. Já, Petr a Matěj jsme se vrátili do centra a Dáša s Pavlem šli pěšky nahoru s tím, že nám to tam nafotí a ukážou.

Vzhledem k prosluněnému počasí jsme si prošli ještě jednou centrum Bergenu v úplně jiném světle.

No a pak už jsme si dali poslední kávu na nádraží (skořicový šnek nechyběl) a nalodili jsme se do vlaku. Dle místenek jsme měli family cupé. Což znamená, že součástí kupé je i dětský koutek. Díky bohu, že tam byl, protože jinak bychom 6,5 hodiny s Matějem na klíně asi nepřežili. Takhle si tam v klidu šikanoval blonďaté holčičky až v dětském koutku zbyl uplně sám.

Výhledy, který jsme viděli z okna, byly tak krásný, že je žádná fotka více nepřiblíží. Ale i tak se o to pokusíme.

Nemůžu říct, že cesta nám uběhla rychle. S malým cvrčkem to chtě nechtě je stres. Naštěstí hodinu a půl před Oslem Matěj usnul tvrdě v kočárku a spaní mu vydrželo až domů, kde jsme ho hladce přesunuli do postýlky. Je to prostě bourák.

 

 

Please follow and like us:

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *