Lillehammer

Lillehammer 28.7.2018

Posádka:

  • Zuzky maminka
  • Petr
  • Zuzka
  • Kulíš

Tentokrát jsme si to namířili na sever od Osla do kraje Oppoland a to přímo do dějiště zimních olympijských her – Lillehammer. Náš plán vyrazit co nejdříve ráno zkazil Kulíš hned na začátku, protože se výjimečně rozhodl vstávat v 9:00 oproti standardním 5:15 (spal by klidně ještě dýl, ale už nám to bylo blbý a vzbudili jsme ho).

Udělali jsme si rychlou snídani, rychle jsme zabalili potřebné věci (tahle věta s dítětem ovšem neplatí. Rychle sbalit … vše potřebné? byli jsme bláhoví) a vyrazili jsme na T-Bane směr vlak Oslo S. Tam jsme si k našemu překvapení koupili jízdenky v automatu za krásných 450 NOK na osobu (jedna cesta), takže zpáteční jízdenka pro všechny 3 stála krásných 7 200 CZK. No co, ale jsme v Norsku a přeci nebudeme pořád sedět doma na zadku. Ale oproti původně avizovaným 300 NOK tam a zpět, které promovala Zuzanka jako Horst Fuchs několik dní dopředu, to bylo trochu překvápko.

Předpověď počasí, byla dost nejasná. Někde se uvádělo, že bude pršet celý den, někde jen někdy, takže jsme si raději vzali nějaké bundy. Vlak odjížděl v 11:35 a kupodivu bez zpoždění (což není obvyklé). Cesta byla velmi pohodlná – Norské vlaky jsou fajn, mají Wifi a po celou dobu je většinou pěkný výhled na kársnou přírodu – zde konkrétně na největší norské jezero Mjosa, které se táhne od Eidvollu až po Lillehammer.

Do Lillehammeru jsme dorazili něco po 13:00. Nejasná předpověď se trochu vyjasnila – skrz vytrvalý déšť nebylo prvních 20 minut vidět na protější stranu ulice. Každopádně se jednalo o přeháňku, takže jsme za chvilku trajdali po nejznámější ulici Strogata, kde jsou baráky staré přes 150 let. Déšť a skoro 100% vlhkost nás provázela celý den, ale po těch celodenních pařácích to vlastně bylo celkem příjemné a hlavně – konečně typické Norské počasí (Zuzanka neustále pokukovala po módních pláštěnkách a holínkách). Obecně nemám nic proti holínkám, pouze musíme dokoupit spoutu deodorantů na nohy a bude dobře.

Na konci Storgaty je Navarsen, kde se dá koupit velké kafe za rozumných 25 NOK. 3 velké kelímky horké kávy se při cestě do Olympia centra náramně hodily – není nic lepšího, než spláchnut žízeň po nastoupaných výškových 300m ve 26 stupních a se 100% vlhkostí, douškem horké kávy. Cestou ke skokanským můstkům pomalu přestávalo pršet. Z doskočiště vede na nejvyšší můstek podle guide krásných 954 schodů. Vzhledem k tomu, že náš nejmladší člen posádky právě usnul, tak mamka zůstala dole s kočárkem a my už jsme si to štrádovali nahoru.

Natočili jsme si krátké video 🙂

Po cestě zpátky se Peťánkovi trochu klepala lýtka a Zuzanka chodia jako po operaci střev … ale jinak jsme to zvládli bez úhony. To je u nás celkem ojedinělé … Pak jsme se ještě vyfotili u místa, kde se v roce 1994 zažehával olympijský oheň a hurá směrem do Maihaugen a norského olympijského muzea. Nutno dodat, že 954 schodů jednoho docela zapotí a počasí moc nepřálo schnutí, ale cestou se na nás usmálo slunce a stihli jsme relativně uschnout.

S pocitem sucha v botách a téměř suchých triček, jsme vešli na parkoviště před olympijským muzeem. Na dohled zastřešenému vchodu jsme si užili něco, co jsme viděli na nádraží – pravou, nefalšovanou Norskou průtž mračen. Do Norského olympijského muzea jsme tak dorazili promáchaní. Proběhlo futrování přesnídávkou malého člena naší posádky a po zakoupení lístků (704 NOK za 3 osoby za olympijské muzeum a skansen) jsme si šli projít olympijské muzeum. K našemu překvapení se nám líbilo vlastně nejvíc i přesto, že jsme si do něj původně vstupenky nechtěli ani koupit. Kupovali jsme je pouze kvůli tomu, že venkovní průtrž mračen zrovna nelákala k výletu po venkovním skanzenu.

Druhou částí byl velmi doporučovaný open-air skanzen Maihaugen. Důležitý poznatek je, že má i interní část výstavy, která je taky super – jen je trochu schovaná (v patře nad olympijským muzeem) a nebýt vytrvalého deště, by jsme ho minuli. Zajímavé bylo, že uprostřed letmého průletu norských dějin od pračlověka po druhou světovou válku a blízkou minulost, byly asi 3 pokoje z celkových 20ti, věnovány zubařské ordinaci a výrobě umělých zubů … fakt jsou na to hrdí …

Venkovní část je je plná historických budov z 16 – 19. století, které sem byly navozeny a zrekonstruovány. Podobné, jako jsme viděli v Oslo Folksmuseum, jen prostornější a více přístupné. Nutno podotknout, že více přístupná byla část primárně farmářská z 16. a 17. století. Opoti tomu v Oslo skansenu, nám přislo zajímavější naopak část modernější – 19. a 20. století. Každopádně obě muzea za vstup a čas stála.

Po dochodu ze skansenu jsme si užili v pořadí druhou nefalšovanou Norskou průtrž mračen, která nás vzala ještě víc, než průtrž předchozí. Vzhledem k tomu, že do odjezdu vlaku jsme měli ještě asi hodinu a půl, šli jsme si dát večeři na hlavní třídu do pravé italské Pizzerie Toscana. I přesto, že pravému italskému menu vévodil kebab a všechny pizzy měly podivně turecký nádech (včetně číšníka s fezem na hlavě, kterému jsme vůbec nic nerozumněli), jsme dostali dobrou pizzu. Navíc nikomu ani nebylo divné, že nám čvachtaly boty a z kočárku crčela voda … Matěj si zkusil poprvé v životě herní koutek v restauraci (který byl menší než jeho domeček doma) a moc se mu to nelíbilo 🙂

Cesta vlakem domů už byla kompletně celá v dešti. Veškerou zbylou energii jse vyplýtvali na udržet mrňouse bez křičení na celý vlak, což se nám k našemu úplnému vyčerpání podařilo. Bohužel, se nám opět potvrdilo, že to příště musíme naplánovat tak, abychom Matěje nepřetahovali a nechodil spát v půl jedenácté. Ale chybama se člověk učí.

 

Please follow and like us:

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *