Seychely 2017 – svatební cesta

Naše svatební cesta

Svatební cesta je výlet, který člověk zažije jen jednou vživotě. Proto bylo potřeba vybrat řádně exotickou destinaci, kde si jednak odpočineme a druhak se podíváme někam, kam už se s prckem (který byl v době svatebky na cestě) nepodíváme.

Základní informace na úvod:

  • Účastníci zájezdu:
    • Petr – hlava rodiny, netěhotná část výpravy
    • Zuzka – strůjce cesty, těhotná část výpravy
    • Bivoj – krycí jméno pro potomka, těhotná část výpravy
  • Cíl – Seychely, konkrétně pak ostrovy Mahe, Praslin a La Digue.
  • Délka pobytu 14 dní včetně cesty
  • Délka cesty cca 24 hodin

Cestopis

Den 0

Naplánovaná cesta „Na pohodu“ – vlakem, autobusem, letadlem a letadlem byla velmi zajímavá.

Několik klíčových poznatků:

  • Vlak LeoExpress je v pohodě, autobus je strašnej – příhoda s prasklým chladičem uprostřed polí
    u Mikulova byla vskutku skvělá – rusky mluvící řidiči a silně autistický stevard se obnaženi takřka
    do půl těla snaží řešit problém úniku chladící kapaliny pomocí standardní neperlivé vody Rajec.
  • Ve Vídni rozhodně do Zoo – krásná zoo ideálních rozměrů, která je součástí Schönbrunnského komplexu. V zoo je několik tahounů – panda velká, koaly, klokani, bílí vlci a tučňáci císařští. Mimo to fajnové preclíky a dobré pivo v krásných hospůdkách.
  • Nevěř paní na odbavovací přepážce na letišti, když říká „budete mít s těhotnou slečnou super místečka“. Na druhou stranu letadlo z Vídně do Addis Abeby převyšuje kvality zámořských letadel do Ameriky.

Přikládáme pár fotek z vídeňské zoo, která nás tolik zaujala:

Den 1

Den 1 byl ve znamení cesty – tentorkáte leteckého dopravení z Vídně do Addis Abeby a následně z Adiss Abeby na Seychely (Mahé). Další klíčové poznatky z cesty:

  • Největší atrakcí celého letu byla skupina slovenských turistů, kteří se bez sebemenšího ostychu chlubili tím, že spali v letadle v uličce na zemi/vypili bezpočet vín. Zuzce krom toho neuniklo naprosto utajené zpronevěření několika palubních dek, polštářů a sluchátek.
  • Letiště Addis Abeba připomíná spíše tržiště na staré Holešovické tržnici než letiště. Pokud projdete check-in bránou, tak už pitná voda prostě není. Slovo internet nebo wifi není v těchto místech známé. Lokální cestovatelé v nás vzbuzovali pocit beznaděje. Vzhledem k tomu, že jsme se nenechali oočkovat proti standardní sadě Afrických nemocí.
  • Na letišti evidentně zavedli rentgen teprve nedávno – černoušci, co rentgen obsluhovali, u každého snímku strávili bezmála minutku lamentováním o tom jestli se jedná o hada, nebo sluchátka.
  • Etiopané nesmrkají ale popotahují – klíčová informace z odbavovací haly a letu. Jednak se z toho člověku chce občas trochu zvracet a druhak je takový zanudlený etiopan po hodince popotahování opravdu nesnesitelný a nezachrání to ani sluchátka s hudbou. Tento syndrom se projevuje i na samotných Seychellách – evidentně lokální kolorit.
  • Poté, co se nabažíte moderního letadla a přístupu na cestě z Evropy do Afriky, příjde v Africe tvrdé vystřízlivění. Není problém jet shuttle busem 3x dokola po letišti, několikrát se ztratit mezi přistávajícími letadly. Po krátkém bloudění po runwayi za plného provozu a odvrácení několikanásobné kolize s postávajícími etiopany nebo jinými shuttle busy si musel řidič odfrknout, takže nás nechal stát 20 minut v zavřeném autobuse na slunku. So this is Africa !
  • Při letu z Etiopie na Seychelly je největší zábava pozorovat poušť.

Přistání a jeho zvláštnosti:

  • Po přistání musí letadlo projít velmi důležitý (už takřka 19 letý) seychelan, který se podívá, jestli někdo moc nenadrobil a hodí pár úsměvů zpoza brýlí slepených lepenkou.
  • Na palubě letadla se vyplňují dotazníky – stejně jako v Americe doporučujeme nepřiznávat nedávnou návštěvu zoo, bolest hlavy, krku nebo špetku afrického kokainu v peněžence těhotné slečny (fór).
  • Pokud se bavíte s člověkem u stánku s nápisem „Health“ tak nemluvte o Yellow Feavor jako o taxíku nebo autobusu. Ani konstatování, že jste přestupovali v Addis Abebě a nejste jakkoliv očkováni, není úplně dobré téma konverzace. Zkuste prostě mluvit souvisle o tom jak jste zdraví.
  • Na pohovor s Seychelanem na Passport checku si připravte potvrzení o zpáteční letence, ubytování a veškerých dalších podrobnostech vašeho pobytu. (Nábor úředníků pravděpodobně probíhá v jediném fitku na Mahé, které jsme objevili téhož večera)
  • Taxi vs. autobus – rozhodně autobus. Dobré je ale vědět, na které straně člověk ostrova bydlí a zároveň si uvědomit, že anglické směry řízení ssebou přináší i otočené autobusové zastávky. Nejdůležitější je ovšem – nebát se. Překousnout prvotní podezřívavé pohledy Seychellanů, zadržet smích u zjištění, že klimatizace je řešena 14 přišroubovanými větráky, které mají vlastní vypínače a hlavně zkusit správné číslo linky. Nám to vyšlo napoprvé (linka č. 5). Zároveň se nenechte zaskočit tím, že když ukážete domorodci (který jede stejným směrem jako vy) mapu, tak vám řekne, že tuhle část Seychell nikdy neviděl.

Při rozhodování taxi x autobus je také dobré uvědomit si jaký je výškový rozdíl mezi zastávkou autobusu a vaším apartmánem. Chytré hodinky naměřili 23 pater a cca 1 km, což bylo v 30 stupňové prádelně s 20 kilovým batohem na zádech (resp. těhotným pupkem a batůžkem na zádech) poměrně namáhavé. Ale neměnil bych – díky tomuto výletu jsme se stali plnohodnotnými členy místního pohřebního průvodu, do kterého jsme se připletli. Zatímco truchlící se šourali spíš z momentální nálady, my jsme byli rádi, že vůbec jdeme. Vzdychali a fňukali jsme podobně.

Večerní radovánky:

Po rychlém a relativně bezproblémovém ubytování přichází (po nutném hodinovém šlofíku
„na Afričana“) první výlet – kam jinam než do hlavního města Viktorie. Seběhli jsme kopeček (již bez pohřebního průvodu) dolů a autobus dorazil víceméně okamžitě. Zaplatili jsme 5 rupií (cca 8 korun) za osobu a vyrazili jsme na první jízdu autobusem. Čekalo nás drobné překvapení v podobě způsobu jízdy řidiče, který jel spíše jako člen team buildingové akce na motokárách. Nicméně za 30 minut jsme byli ve Viktorii.

Viktorie nás první večer opravdu zklamala. Město bylo totálně mrtvé, temné a nepřátelské. Restaurace zavřeny po 19 hodině, obchody také. Nakonec jsme ulovili večerku, kde jsme nakoupili pár věcí na snídani a vyrazili hledat něco k snědku. Hladové okno s jehněčím curry a sweet chilli pork nás zasytilo a mile překvapilo svou chutí. Jedli jsme ho však na jediném místě (kde se dalo v pohodě bez divného pocitu, že vás někdo sleduje nebo že bude chtít 10 babek na přilepšenou), posedět – na lavičce před kostelem. Vedle nás si něco požvatlával domorodec – romantika 0. Nakonec jsme stihli poslední autobus, který jel ve 20:30 (pochopili jsme, že to je obecně čas, kdy autobusy na Mahe končí). Zkažený večer? Nesmysl! Jestli jel odpolední autobusák jako účastník motokárového team buildingu tak večerní autobusák byl lokální mistr rallye, který se po večerech chodí odreagovat řízením autobusu.

Za pouhých 16 rupií jsem získali 25 minut dlouhou horskou dráhu v podobě autobusu z 80. let minulého století. Řidič si evidentně dost užíval, že nás jízda baví a tak neustále „zlepšoval“ svůj styl jízdy. Pro příklad uvedu několik akrobatických kousků:

  • Klopená zatáčka s autobusem na rovné silnici
  • Noha patří na plyn, nikoliv na brzdu – pouze v případě zastávky a to jen na omezenou chviličku
  • Předjíždění osobních automobilů na plné čáře vprostřed města
  • Šetření času cestujících – otevírání a zavírání dveří provádíme zásadně za jízdy, těsně před prudkým zastavení/po odjezdu.

Výsledkem byl pobavený český pár (těhotná máma nejvíc) a celá řada naprosto apatických domorodých cestujících – evidentně to kluci po večerech trénují pravidelně.

Den 2:

Natavení klimatizace na noc: 27 stupňů, abychom nešli víc jak 3 stupně pod venkovní teplotu… Dnešní den jsme se rozhodli strávit ryze seychelsky – nepůjčili jsme si tedy auto ani jsme naplatili taxíka, ale jezdili místními autobusy. Jedna cesta autobusem přes den vyjde na 5 rupií na osobu (je jedno kolik zastávek). Zuzka stáhla jízdní řády, které jsme pochopili až večer při marném čekání na poslední spoj (ale to trochu předbíhám).

Nastoupili jsme do prvního autobusu a celkem jsme projeli několik pláží:

  • Anse Royal (na doporučení majitelky hotýlku) – byli jsme zde v době odlivu – tzn. byli jsme zde sami, ale byla tu spoustu řas, jak ve vodě, tak na pláži. Poprvé jsme tu však vlezli do Indického oceánu, který byl příjemně vlažný. Vydrželi jsme se houpat ve vlnách asi hodinu v kuse a z toho plyne první poučení – pod vodou slunko taky opaluje – a dost. Při odchodu z hotýlku si příště namazat i ramena a záda. Fakt to pomáhá. U pláže je také několik restaurací, a tak jsme si po hodince zašli na rybí curry a grilované kuře. Obsluha byla tak překvapená z mých rudých ramenou, že raději dopředu hlásila, že nejsou krabi a humři.

  • Anse Boileau – krásná pláž u soukromého rezortu. Nevíme jestli náhodou není pouze pro hotelové hosty, ale nikdo se na nás neškaredil. U pláže je ovšem pouze a jenom rezort – pokusili jsme se dostat někam blíže a objednat si něco k pití, ale dávka luxusu nás odradila a tak jsme raději pokračovali v cestě autobusem dále.

  • Grand Anse Mahe – tato pláž nebyla na mapách označena jako pláž, ale jako atrakce. Super! Zůza už se těšila na tobogány, ale přišlo tvrdé vystřízlivění – na pláži se moc mlátí vlny a jsou zde silné proudy (což asi má být atrakce). Tudíž jsme si tu koupili něco málo k snědku v sámošce a vyrazili zpět. Po nastoupení na autobus (na který jsme čekali cca 40 minut) jsme se dozvěděli, že odbočuje po jedné zastávce do hor. Vystoupili jsme tedy a po krátké bojové poradě se rozhodli pokračovat pěšky protože „bůh ví kdy to pojede“ a „je to přeci kousíček“.
  • Barbarons beach – pláž asi kilometr vzdálená od Grand Anse Mahe. Dost dlouhá vzdálenost na to, aby Vás mezi tím předjeli 4 autobusy po sobě, které jeli správným směrem (no nic…). Na pláž se přistupuje po dlouhé cestičce a okolí nám přišlo dost špinavé – podél cesty spoustu odpadků,
    i v okolí pláže. Každopádně pláž s asi nejhrubším pískem a nejstrmějším přístupem do vody. Moc dlouho jsme se tady neohřáli.
 Po návratu k silnici jsme zasedli na autobusovou zastávku. První autobus nás odmítl (s tím, že nejede do Viktorie) a druhý nás po zhruba 20 minutovém čekání bez otázek nabral. V okamžiku kdy jsme dosedli na křeslo autobusu pochopil jsem jízdní řády, které mi prozradili, že musíme ještě jednou přestoupit a poté pojedeme až domů (a počkat si dalších 25 minut). Po cca 35 minutách v totálně narvaném posledním autobusu jsme vystoupili na naší zastávce. Z okýnka jsme si vyhlédli větší potraviny a vyrazili nakoupit. „Zelenina na lokální curry“, „Maso na kokosovém mléku a curry“, „Klobásky“ … spousty nápadů. Výsledkem nákupu bylo:
  • Plechovka kukuřice
  • Plesnivý toastový chléb (na ten nás dokonce upozornil až indický prodejce u pokladny)
  • 6 vajec (dali nám je do sáčku, nemají taková ta plata, takže mojí péči přežila pouze 4)
  • Džus
  • Jedno chlazené pivo Heineken

Jinak jsme si také mohli koupit asi 80 druhů plechovkového lunchmeatu, tuňáka, kečupy a cornflaky. Ze zeleniny je dostupné pouze velké zelené zelí a … nic, žádná jiná zelenina tu nevalí. Vyrazili jsme proto směrem k hladovému oknu, ze kterého jsme ucítili přepalovat olej ve friťácích už časně z rána při odjezdu autobusem. Výsledkem byly 2 burgry (ekvivalent glóbus sekané v housce) se sýrem a Bivoj dostal navíc slaninu.

Z celého dne nám vypadla následující poučení:

  • Na autobus se tu čeká bez odmlouvání a pěkně potichu klidně 30 minut
  • Řidiči autobusů jsou všichni stejní vzhledem i způsobem jízdy
  • Když jsou na pláži řasy, musí se vyrazit na druhou stranu ostrova
  • Pokud v samoobsluze na Mahé uvidíte čerstvé ovoce nebo zeleninu (nebo obecně normální jídlo) kupujte ihned a bez dotazů
  • Lokální pivo Sey Brew je rozhodně lepší než Heineken (cokoliv je lepší než Heineken)
  • Z pláže na druhé straně ostrova příště vyrazit busem dřív než v 5 (vzhledem k tomu, že poslední bus jede v 18:30)
  • Namažte se před odchodem z apartmánu komplet a ne jen obličej
Den 3:

Hned na začátek dne poskytneme jedno moudro – auto na seychellách objednávejte dostatečně dopředu a ujistěte se, že člověk na druhé straně bere objednávku jako finální. Ideálně k tomu využijte domorodce z recepce vašeho hotelu/apartmánu. Naše majitelka nám sice pomáhala, ale i tak se stalo, že v 9:30 (smluvený čas půjčky) nikdo nedorazil. Po chvilce telefonování jsme se dozvěděli, že pán z půjčovny nepochopil, že si chceme auto opravdu půjčit … (wtf?).

S pomocí majitelky jsme se však dovolali do jiné autopůjčovny, která naší touhu splnila. Za necelou hodinku přismažily do našeho apartmánu dvě malinké hyundaie. Cena za půjčení jedné z nich byla 45 EUR. Součástí samozřejmě nebylo pojištění, které se ani nedalo sjednat. Museli jsme se tedy spokojit s tím, že maximální výše našich nákladů za případnou škodu byla 1 000 EUR. Vyplnili jsme formulář a vyrazili jsme na cestu.

Naše cesta podrobila auto hned dvěma testy – mé řidičské dovednosti v rámci řízení vlevo a zároveň zátěžové testy na velmi příkrých ostrovních silničkách. Opět si dovolím pár poznatků a dobrých rad:

  • Pokud uvidíš autobus, prostě zastav (tuhle radu nám dal pán z půjčovny a je nad zlato)
  • Jezdi pomalu, maximálně tě někdo vytroubí (tu nám dal taky pán z půjčovny)
  • Pokud stojí kráva uprostřed silnice prostě trub a jeď (tohle jsme okoukali od auta v protisměru)

  • Pokud neumíš couvat, tak nejezdi na silnice, kam se vejde jenom jedno auto. Doufání, že nepojede auto proti nepomáhá.
  • Najděte si mimotechnickou pomůcku, která vám pomůže jezdit vlevo a druhou, která vám pomůže uvědomit si, že blinkr je nezvykle na pravé straně.
  • Nedělejte si nic ze smíchu domorodců, kteří se smějí tomu že i v největším hycu na každé křižovatce neomylně zapínáte stěrače.

Každopádně auto nám umožnilo nevídané – zajeli jsme si koupit lístky do přístavu na cestu na ostrov Praslin. Následně jsme vyjeli do hor, kde nás čekala návštěva Tea Factory a track na Morne Blanc. Po cestě jsme v serpentýnách potkali neočekávanou farmu s obřími Seychellskými želvami – farma spočívala z jednoho standardního baráku, který u sebe měl oplocený výběh ve kterém bylo bezmála 30 želv, které se plácaly v bahně. Na želvy se dalo koukat přes plot z dálky, takže Zuzčina touha si jednu pohladit se nenaplnila. Po zastávce u želv a častém skuhrání o nevolnosti v zatáčkách těhotné části výpravy jsme dojeli k čajové továrně, která byla (světe div se) zavřená. Podívali jsme se na hezkou vyhlídku a uvědomili si jak moc by jsme si dali studenou vodu ze zavřeného hladového okna. Plni dojmů ze zavřeného muzea jsme vyrazili na track (jak jinak než bez vody, kterou jsme si nekoupili).

Track byl nádherný. Podél celé trasy rostla citronová tráva a stoupali jsme prostředím opravdové džungle po kamenech a vybudovaných schodech. Po částečném zklamání z nenalezení černého šneka jsme dorazili po kilometru čistého stoupání (moje hodinky říkají, že to byl ekvivalent 73 vystoupaných pater) na cílovou vyhlídku. Zde jsme potkali dva sympatické páry z Portgualska, které nám pomohli vylézt na vysoký kámen, který byl hned vedle zavřené ztrouchnivělé vyhlídky. Výhled stál opravdu za to i přes to, že nebylo zrovna azurové nebe a trošku nám chyběla ona voda. Cesta dolů již proběhla víceméně bez fňukání a s příjemným deštíkem.

Následně jsme vyrazili z hory dolů do Port Glaud, kde jsme si dali v místním take away grilovanou rybu (ta byla super) a smažené kuře (to už tak super nebylo). Hned jak bylo dojezeno, vyrazili jsme na pláž Port Launay, která se nachází u soukromého rezortu. Pláž byla určitě nejklidnější co se týče vln na celém Mahe s velmi pozvolným sestupem do hloubky. Tato fakta maximálně podpořila nákup piva (pro tátu) a kokosu (pro mámu), jejich konzumaci a zhruba hodinku válení se jen tak ve vodě (což je pro naši hyperaktivitu opravdu těžká zkouška).

Posledním cílem našeho dne byla podle mapy idylická pláž Baie Pernay na samotném konci silnice s ruinami Seychellan Youth Ruins (naše představa rozmláceného hradu byla zcela mylná). Cesta se postupně dosti zužovala až se z ní stal pouze jeden úzký pruh s občasnými odpočívadly pro vyhýbání. Škola couvání zdarma – troška stresu, ale vždycky jsme dostali děkovné zatroubení a pokračovali dál. Seychellan Youth Ruins nebyl hrad, ale zbytky městečka, které sloužily jako azyl pro osvobozené africké otroky v 19. století (wikipedia). Upřímně jsme byli docela rádi, že jsme sem nevyrazili na romantickou večerní procházku, protože by pravděpodobně skončila úprkem zpět k autu. Pláž sama o sobě byla relativně hezká, ale sloužila spíš jako zátoka pro jachty, kterých v dálce kotvilo neobvykle mnoho. I po relativně dlouhé době se nám nepodařilo dojít do hloubky na plnohodnotné plavání – museli jsme se prostě chachtat na mělčině.

Odlehlá pláž Baie Pernay

Cesta zpátky utekla oproti předchozí cestě autobusem rychle. Cestou jsme se stavili ve Viktorii pro curry v take away, které jsme objevili první den a chtěli jsme se zastavit v hyper marketu. Ten už byl (světe div se) v 17 30 zavřený, proto jsme se spokojili s několika surovinami z indické večerky a vrátili se zpět na apartmán, kde nás čekal film a balení na další den.

Den 4:

Ráno jsme se vypakovali z apartmánu a vyrazili jsme směr přístav. Lístky na Praslin vyšly zhruba na 1700 rupií. Trajekt jezdí docela pravidelně. A rychle. A jsou vlny. Velké vlny.

Já ani Zuzka (resp. naše žaludky) moc cesty lodí nemusíme. Cesta začala tím, že nás posádka v bílých košilích všechny vřele přivítala a usadila nás na horní palubu. V domnění, že budeme mít krásný výhled a opálíme jsme si sedli na místa mimo stříšku dost dozadu. Vyjeli jsme a já jsem fotil ostrov (foukal dost vítr). Najednou si celá posádka nandala gumové rukavice a s papírovými pytlíky nás začala navigovat na levou stranu lodi protože „there will be a lot of the water, there on the right. S nechápavými pohledy (na co mají ty rukavice ?) jsme se přesunuli na levou stranu lodi. Následujících 40 minut bylo peklo na moři. Nejdřív zvracela domorodkyně za námi, pak francouzský pár před námi a postupně to prostě kolem nás vřelo. Kolem pobíhala posádka (s teď už pochopitelnými rukavicemi a pytlíky). Snažili jsme se si všech událostí kolem nevšímat (Zuzka se snažila spát a já valil nějakou hru na mobilu). Výrazně nám pomohlo to, že jsme si uvědomili jaké to musí být ve spodním patře lodi. Plavba plná zážitků skončila po zhruba 50 minutách v krásném přístavu na Praslinu.

Vzhledem k tomu, že byla neděle, tak autobus byl pouze teoretickou variantou a proto jsme vzali taxíka s milým domorodcem, který nám vysvětlil pár věcí:

  • Jsme mimo sezónu – proto je všude relativně prázdno. Je to i z důvodu toho, že je moře hodně divoké.
  • Seychellany po nějaké době už ostrovy nebaví – je to prostě 20 km2 a každý den se kochat tou samou (i když krásnou) horou a přírodou není to pravé ořechové.
  • Na ostrově jsou Praslin jsou dvě krásné pláže a národní park.

Po příjezdu do našeho hotýlku Ocean Villa nás přivítal domorodec s drinkem a ukázal nám náš nádherný pokoj přímo u pláže. Vysvětlil nám, kde je jaký obchod, restaurace atd. Vyrazili jsme na lov jídla do blízkého supermarketu. Nedělě. Zavřeno. Všude.

Oběd tedy nakonec zachránila pravá italská pizza (haha) z lokálního stánku. Tu jsme si po pláži odnesli k apartmánu a sedli jsme si na slunnou houpačku. Nebýt prudkého větru, který nám neustále trhal pizzu z úst, byla by to totální amerika. Ale jsme na seychellách.

Pláž u našeho hotelu byla bohužel plná řas. Rozhodli jsme se proto, že půjdeme po pláži dál a najdeme nějakou hezkou plážičku bez řas. Nenašli jsme. To ale ničemu nevadoilo, protože procházka byla opravdu příjemná (cca 2,5 km po pláži tam a potom 2,5 km zpět). Po cestě jsme přeci jen jedno místo, kde bylo méně řas a více domorodců našli (neoznačil bych ho jako pláž, prostě místo). Tady jsme se rychle svlažili, vypili pivo ze snad jediné otevřené sámošky a vyrazili zpět na ubytování.

Zpět na hotel jsme se vrátili těsně před západem slunce. Zuzka rozbila moje druhé pivo (na které jsem se těšil celou destu) hned po příchodu na pokoj. Vzhledem k přísnému dodržování neděle jsme si uvařili z dostupných surovin (instatní polévka, kokosové mléko a mrkev) docela dobré jídlo.

Z dnešního dne máme tedy hlavní message následující:

  • Na trajekt jedině na lačno
  • V neděli domorodci fakt nic nedělají – nespoléhejte se na autobusy, obchody ani restaurace
  • Pokud je pláž plná řas, bude plná řas i za 2,5 km – ale aspoň se hezky projdete
  • Z čínské polévky se dá uvařit fajn jídlo, které působí silně lokálním dojmem (teď nemířím na lokální burger a frites cuisine dojem)

Den 5:

První plnohodnotný den na Praslinu. Ráno jsme se probudili do slunného dne, který přímo vyzýval ke koupání. Obuli jsme proto plavky a plni očekávání vyrazili na autobus. Cestou jsme potkali našeho indického hotel papá. Oznámili jsme mu bez rozpaků záměr vyrazit na Anse Gorgette (která má být stejně krásná a atraktivní jako Anse Lazio) – naštěstí nás zastavil, protože pro přístup na Anse Gorgette je nutné mít vyřízený přístup do rezortu nebo přijít ze strany Anse Lazio po pěší stezce. Zkusil nám rezervaci zařídit, ale rezort nás chtěl vpustit až za 3 dny. Proto jsme vyrazili směr Anse Lazio.

Nasedli jsme na autobus č. 63 a vyrazili – tento autobus jezdí okružní cestu po celém ostrově (člověk se nesmí nechat zmást otočkou, kterou udělá přes přístav). My nezkušení jsme samozřejmě zpanikařili a vystoupili hned jak autobus směrem na přístav odbočil. Netrovalo ani 5 minut a už jsme se s řidičem znovu srdečně přivítali (a zaplatili).

Autobus na zastávku nejblíže Anse Lazio dorazil z Grand Anse zhruba za 35 minut. Ze zastávky vede přímo na pláž cca kilometr a půl dlouhá asfaltová cesta. Tu jsme si cestou tam ani nezkusili, protože nás nabral do svého mini fiátku milý Seychellský pár.

Po krátkém faux pas, kdy jsem se snažil řidiči nabídnout, že mu za cestu koupím pivo a on pochopil, že mu ani nepoděkujeme a ještě se ptáme, kde se tu dá koupit pivo, jsme vkročili na pláž. Krása. Poprvé za celou tu dobu jsme měli pocit, že ta dlouhatá cesta sem stála za to. Na pláži byly kromě azurově čisté vody také další dvě klíčové věci:

  • Velké šutry v moři – ty zajistili, že jsme pomocí půjčených profi potápěčských brýlí poprvé pod vodou uviděli něco jiného než písek, nebo toho druhého. Sice jen pár exotických rybek, ale i tak J
  • Přímořské občerstvení – to nabídlo netěhotné části naší výpravy chlazené pivo a dobré preso a těhotné části kokos, ke kterému byla i lžička, takže se dala vydloubat i dužina (to je mimochodem prý polovina požitku z kokosu jako celku)

Po dokončení našeho občerstvování jsme se vydali na cestu zpět na autobus, kterým jsme chtěli dojet na nejdelší pláž ostrova Praslin – Anse Volbert, kde bylo na mapě hned několik klíčových věcí:

  • Restaurace s mořskými plody (naděje na mušle v kokosovém mléku vzrostla)
  • Giant Tortoise farma
  • Pár ateliérů nedoceněného umělce, který kreslí bambusy (tohle ani moc lákadlo nebylo, ale přišlo nám fajn si z toho dělat srandu)

Když jsme vyrazili z Anse Lazio, hned za barákem občerstvení jsme narazili na ohrádku s asi 15 obrovskými želvami. Nejsme žádní amatéři, takže jsme si dopředu zjistili, že tyto želvy mají nejraději drbání na krku, takže než jsem stihl říci „hele želvy“, těhotná část naší výpravy už drbala několik želv najednou pod krkem. Želvy se samy nastaví a v případě bolavých zád se i zvednou, stačí prostě nastavit ruku a šimrat prsty. Důležité na této ohrádce je, že je vlastně větší než celá atrakce v podobě Giant Tortoise farmy u pláže Volbert.

Ohrádka na pláži Volbert měla asi 8 kousků obrovských želv. Drbání na krku proběhlo samozřejmě znovu. Následoval velmi příjemný oběd v restauraci Art Café přímo u pláže (restaurace sousedí s želví „farmou“). I když nebyly dostupné škeble v jakékoliv podobě, salát z chobotnic a velmi dobrá bageta společně se stolkem skoro na pláži nás i tak uspokojily.

Následovala dlouhá procházka po celé pláži cca 3 km, kdy jsme vždy náhodně dle chuti zahodili batůžky a schladili se v moři. Došli jsme až na konec pláže a vydali se lesní cestičkou k silnici na autobusovou zastávku. Dost nás zaskočilo, že v těsné blízkosti populární pláže lokálové založili skládku a v přístupové cestě prováděli různé aktivity, které vedly k okamžitému odhazování odpadků přímo do lesa (abychom nebyli furt jenom pozitivní …). Další výlet už jsme tuto pláž opustili o východ dříve.

Cesta domů autobusem nám přinesla nový rozměr – Zuzka ukořistila sedadlo v první řadě hned vedle řidiče. Což obzvlášť při přejezdu hornaté části ostrova uspokojilo Zuzčinu touhu po horské dráze. Vystoupili jsme si na zastávce u obchodu Whole food market. Evropská duše zaplesala. Čerstvá zelenina a čerstvé ovoce. Maso (mražené), které nebylo černé. Kafe, které chutná jako kafe. Zkrátka paráda (i když ne úplně levná). Ukuchtěné curry bez instantní polévky chutnalo o poznání lépe.

Poznatky na konec ?

  • Kokos v občerstvení na turistické pláži Anse Lazio stojí 55 babek. Náš vítězný pocit, kdy Zuzka pár dní předem usmlouvala ze 155 na 100 nás opustil.
  • Želvy mají rády drbání na krku a především od dvou lidí najednou
  • Každá pláž je veřejná, ale ne ke každé se dá dostat
  • Na ostrově Praslin už člověk vídá na talíři i něco jiného než hranolky a kus smažené gumy v housce

Den 6:

Hned ráno jsme vyrazili do národního parku Valle de Mai, který je lokalizován uprostřed ostrova Praslin. U vstupu do přírodního parku jsou přímo autobusové zastávky, takže autobus byl jasná volba.

Vstupné vyšlo 25 EUR na osobu a zvolili jsme si nejdelší trasu (okružní) bez průvodce (představa, že bychom šli 3 kilometry s domorodcem 3 hodiny byla pro naše hyperaktivní já nemyslitelná).

Národní park byl vskutku krásný a i nás naprostné palmové neznabohy překvapilo mnoho druhů palem a jejich rozměry. Největší atrakcí jsou palmy Coco de Mare, které plodí ořechy 5-7 let. Ořechy po dozrání připomínají lidský zadek (respektive ženský klín), váží krásných 25 kileček a bůh ví co v nich vlastně je (měli jsme v ruce jeden úplně dutý, druhý s něčím sypkým uvnitř a třetí prostě těžký). Součástí národního parku jsou taky vzácní ptáci – maskotem je černý papoušek, kterého jsme krátce zahlédli (jestli to byl černý papoušek – mohl to být prostě nějaký jiný černý pták). Další atrakcí byl seychellský šnek a v neposlední řadě strom penisovník (taková divná palma, které místo kořenů rostlo něco co vypadalo prostě jako penis – akorát nebyl jeden ale třeba 30 … fajn).

Plni dojmů jsme si sedli do místní kavárničky a těhotná část naší výpravy se zašla v klídečku vyzvracet na záchod. Počkat ? Úžeh. Věc, na kterou je radno si dávat na Seychellách pozor – obzvláště těhotné matky s silným módním pudem odmítajícím pokrývku hlavy na pláži. Vyrazili jsme tedy na pláž v domnění, že opláchnutí v moři pomůže a ? Nepomohlo.

Nebudu popisovat další útrapy, které jsme prožili. Bezostyšný strach ze zvracení v autobuse. Nenávistné poznámky ze strany netěhotné části naší výpravy. Ani to jak Zuzka vypadala jako kokršpaněl s hlavou z okýnka po cestě domů (to když se snažila ustát serpentýny a nevyzdobit autobusákovi záda sechellskými barvami).

Zbytek dne jsme prožili na pokoji, kde jsme chladili a poté co přišla úleva koukali na film a balili na další cestu. Absence jednoho jedlíka mi umožnila se pořádně najíst a potom už jen spát.

Poznatky …

  • Když je někde permanentně 30+ stupňů a vlhko, je dobré mít na hlavě čepici nebo cokoliv jiného
  • Úžeh nepřichází ten samý den co jste na slunku
  • Nejlepší na léčbu je prostě jet na klimatizovaný pokoj, chladit ručníky z mrazáku a podávat colu po lžičkách.

Den 7:

Po vyléčení úžehu jsme se ráno probudili do slunného rána. Dobalili jsme naše batohy a nechali si zavolat taxi. Ten nás hodil do přístavu (opět cena cca 300 RPS), kde jsme vítězoslavně dorazili do kanceláře inter island ferry, který jezdí mezi Praslinem a La Digue. Informace na internetu o 15 minutových intervalech trajektu se ukázaly být mylné. Trajekt jel až za více než hodinku.

Cesta byla (oproti cestě z Mahé na Praslin) velmi rychlá a klidná – cca 15 minut. Na palubě jsme postrádali lidi v rukavicích a nikdo za celou cestu ani neříhnul. Na La Digue jsme dorazili na čas a hned po vyzvednutí batohu nás po cestě na mole zaplavila vlna domorodců pronajímající svá raketová kola. S konstatováním, že s 20 kilovou krosnou na zádech nelze pohodlně šlapat jsme všechny postupně odmítli a vydali se hledat náš hotel – Bamboo chalet.

Po drobném nedorozumění mezi námi a mapou jsme po cca 30 minutách bloudění dorazili k našemu hotýlku. Majitel nás přijal daleko chladněji než ostatní majitelé apartmánů (a to sice platbou za celý pobyt dopředu). Chvilku nám něco drmolil o ostrově a poté nám dal mapu se zvýrazněnými ručně psanými řádky – dodnes nevíme, jestli to byla doporučení nebo upozornění (neměl moc čitelný rukopis). Následně nás zavedl do naší chaloupky, kde nám vítězoslavně předal ovladač od klimatizace, který ukazoval krásných 16 stupňů (venku bylo asi 33 stupňů). Rychle jsme ze sebe oklepali zmrzlý pot a vyrazili ven se záměrem sníst něco dobrého a poté se vykoupat. Náš domácí nám mezitím přistavil naše kola – já dostal moderního horáka s několika převody a odpruženou přední vidlicí a Zuzka francouzské městské kolo z druhé poloviny 20 století s jedním převodem, které mělo skvělou vlastnost že dokonale brzdilo – bohužel i bez stisku brzd což leckdy stěžovalo samotnou jízdu.

Od našich přátel jsme dostali doporučení na také away Gala, které bylo po cestě na pláž Reunion. Koupili jsme si oba curry do krabičky (kozí a zuzka kuřecí) společně s vodou a fresh pomerančovým džusem za krásných 160 RPS. Vzhledem k tomu, že Zuzčino městské kolo mělo přidělaný i košík rozhodli jsme se sníst si curry na pláži. Vzhledem k panujícímu přílivu to nebylo nijak jednoduché (pláž vlastně neměla kus písku kam by nedosáhly vlny). Po chvilce popocházení po pláži sem a tam, kdy se mi podařilo při zakopnutí obohatit mou krabičku curry o trochu mořské vody (super recept), jsme si sedli na kousek suchého písku a jídlo spokojeně (i přes velké množství much) snědli.

Po jídle jsme nasedli na naše žihadla a vyrazili na pláž o které jsme pojali podezření (bez předešlého studia), že by se na ní dalo šnorchlovat. Tuto myšlenku jsme si nenechali vzít ani obrovskou cedulí „Zákaz plavání“ po cestě. Vzal jí nám až pohled na pláž, kde se o sebe mlátily obrovské vlny hned ze tří směrů. No nic tady asi ty rybičky co se nebojí lidí a krmí se suchým chlebem nebudou. Nakonec jsme stejně do vody vlezli a asi půl hodinku se nechali omývat vodou. Potom jsme zkusili přejít na další menší plážičku, ale cesta nebyla dělaná pro žabky, takže jsme se vypravili na kole zpět do města.

Poslední koupací štací byla pláž Anse Severe, kde jsme si dali kokos (opět cena cca 50 SCR) a prali jsme se asi hodinku s o poznání menšími rybami. Na této pláži jsme poprvé za celou dobu ucítili potřebu po plážových botkách, protože dno u pobřeží bylo poseto ostrými kamínky a korály. Bohužel plážové botky jsme neměli, takže jsme se naučili chodit po dně jako krabi (vždy se nejdřív dotknout prstem a když nic nebolí tak celá noha).

Následoval návrat na kole domů, sprcha, chvilka odpočinku a vyrazili jsme na večeři do města. Zuzka s jasným cílem – škeble. Byla nám doporučena restaurace v přístavu, která dělá ryby přímo na konci naší ulice (Fish Trap Restauran & Bar), kde jsme vyzkoušeli mušle po indicku, mořské plody na curry a lokální rum Takamaka (jenom já, těhotná část výpravy si dala víno a trochu výčepní lihoviny … fór). Obecně vzato můžeme říct že nás jídlo hodně pálilo a nebýt černých lastur, tak by jsme tak dobrý pocit ze škeblí pravděpodobně neměli. Každopádně jsme narazili na další nešvar restaurací na seychellách – pod čarou jídelního lístku bylo napsáno „price is not including VAT and services“ – tzn. na celkové účtence jsme viděli částku o 20% vyšší. Číšník se po otevřeném dotazu, zda je to takhle normální nebo jenom jestli klamou turisty jen hloupě usmíval a žvatlal něco o tom, že v jídelní lístku tahle větička je…

Cestu zpátky jsme si dali pěšky a následoval film a spánek…

Poznatky z tohoto dne:

  • Stále nerozumíme tomu jak se tu mění příliv a odliv (pamatujeme si to pro konkrétní pláže, ale nejde nám to moc dokopy)
  • Pokud máte pocit, že by náhodná pláž na mapě mohla být právě tou pláží z videa na youtube raději si to nejdřív zkontrolujte
  • Curry s mořskou vodou je docela fajn recept
  • Není kolo jako kolo
  • Jste v turistické lokaci – je potřeba na jídelních lístcích kontrolovat, jestli se nechystá nějaká kulišárna. Stát nic nepředepisuje – je to pouze o kreativitě dané restaurace.
  • Když jedete k moři které je známé tím, že jsou zde korály, tak si vezměte plážové boty

Den 8:

Poprvé jsme snídali v hotýlku se zajištěnou snídaní – bohatou snídani, jak ji líčil majitel v den příjezdu, jsme si představovali trochu jinak. Toastový chleba, míchaná vajíčka a zbytek avokáda … nejsme žádné princezny, ale slovo bohatá v nás budí dojem alespoň jednoho kusu salámu a dvou druhů ovoce.

Hned po snídani jsme vyrazili směrem do parku L’Union Estate. Do parku se platí vstupné 100 SCR na osobu a nabízí několik atrakcí:

  • Farmu obrovských želv – poprvé se jednalo opravdu o farmu a ne o přihrádku s želvami ale reálný velký výběh s jezírkem, bahnem a žrádlem (všechno co mají želvy evidentně rády J).
  • Ukázku toho jak se vyrábí (resp. vyráběl) kokosový olej za pomoci jedné kravičky.
  • Krásný malý přístav s fantastickým výhledem.
  • Pláž s rybičkami, které se nechají krmit a jsou přítulné. (Konečně jsme ji objevili)

Na farmě jsme do jedné želvy nacpali několik větviček (je až neuvěřitelné, jak nám připomínaly naše psy – hned jak člověk vzal do ruky větvičku, začala nejbližší želva panáčkovat. Akorát teda dost pomalu a na všech čtyřech, ale zvedla se a natahovala se po větvi).

Návštěva pláží byla skvělá jen škoda, že nemáme plážové boty. Velká pláž se dala projít v pohodě bez nich, ale na menší plážičky mořem už se dojít bez botek nedalo (korály opravdu hodně píchají do nohou). Poprvé jsme nasadily šnorchly a brýle a šly se potápět – uviděli jsme několik rybek a byli nadšeni (ikdyž jsme si to představovali trochu živější a větší …). Pochopili jsme, že pláž je dobré navštívit v době odlivu (tzn. ráno) protože je voda průzračná a není zde tolik turistů. Zároveň se na těchto plážích konečně objevuje mnoho krásných žulových balvanů, o kterých jsme toho tolik četli.

V přilehlém stánku jsme si dali drink z mixu čerstvého ovoce a vyrazili na druhou stranu. Dojeli jsme poprvé na pláž, kterou nám majitel hotelu doporučil na šnorchlování  – Anse Severe. Na pláž jsme dorazili cca v 14 hodin (cestou jsme stihli rychlý oběd v Gala) – tj. v době, kdy už naplno běží příliv. Šnorchlování už bylo zajímavější – kousek od břehu už šlo potkat i relativně velké a zajímavé ryby. Stále nám ale jaksi chyběly korálové útesy a hejna exotických ryb. Každopádně pro tento den to bylo dostačující. Zuzku začal kopat Bivoj, mě už nos dával sbohem (módní knír a potápěčské brýle prostě nepodporují vodotěsnost … zkusil sem všechno). Proto jsme vylezli, oschli a vydali se na pokoj chvilku si odpočinout před večeří.

Po příjezdu na pokoj na nás čekalo zrcadlo – to nám ukázalo, že jsme opět spálení jako raci (teda hlavně netěhotná část výpravy). Evidentně stačí půl hodinka plování a šnorchlování s již jednou omytým opalovacím krémem a můžete přivítat krásně spálená záda. Sotva jsem doléčil spálená ramena bylo to tu znovu. Jediné bílé místo byl u mě zadek a stehna, která pečlivě schovávám pod plavkami. Zuzka, která neuznává módní bermudy, měla bílého místa výrazně méně a přechod mezi naprosto červenými zády a bílým „podplavčím“ nás rozesmával celý večer.

Vzhledem k tomu, že jsme připomínali mořské plody rozhodli jsme se zvolit jinou restauraci, než tu specializovanou právě na kraby a ryby (aby nás neuvařili). Vyrazili jsme proto na pravou italskou pizzu do místní africké pizzerie. Trip advisor doporučoval dvě – jednu snobskou a druhou lokální – obě se čtyřmi hvězdičkami. Volba byla jasná – ať žije lokální restaurace provozovaná primárně za účelem naplnění žaludků domorodců. Pizzerie Georgie’s hned vedle supermarketu nezklamala. Po příchodu (18:30 – otevřeno bylo od 18) byl přítomen pouze hlavní pizzař. Servírka si dávala ještě oraz. Trip advisor evidentně přitáhl více turistů, takže kuchař místo pizzy zapisoval objednávky. Poté co zhruba po půl hodince dorazila i servírka a začala (k našemu překvapení) kmitat mezi stoly dostali jsme pizzu. Musím narovinu říci že se pizza blížila lokální neapolské pizze více než v leckteré nóbl italské restauraci v Evropě. Zuzčina pizza calzone byla udělaná jako kapsa, moje pizza měla super základ a sýr. Jedinou chybou na kráse byly krabí tyčinky na pizze Sea food.

Po dobré a relativně levné večeři (360 SCR i s pitím) jsme vyrazili pěšky domů. Příjemná večerní procházka i když jsou občas ulice až nezvykle temné.

Den 9:

Druhá snídaně byla stejně bohatá jako ta předešlá. Vajíčka byla udělaná jako volská oka – toť celá změna. No nic alespoň jsme stihli čerstvé mango (které stojí za to). Obecně většina ovoce je tu výrazně menší, než jsme zvyklí z Evropy a má výrazně jinou chuť (například u manga intenzivnější ale u banánků jinou).

Po snídani jsme vyrazili na kolech s cílem dojet na Anse Fourmis na samotném cípu ostrova. Cesta na sobě má pár kopečků a tak se člověk na kole docela zapotí. Cestou se nám podařilo vyvolat kolizi mezi našimi koly, které měly za následek naraženou nohu u Zuzky a sedřené prstíky u mě (moje bylo výrazně bolestivější a troufám si říct, že jsem byl obětí). Obecná doporučení pro jízdu na kole vlevo:

  • Nekřič „Uhni“ a nečekej, že druhá strana uhne v pravo (tzn. doprostřed silnice)
  • Používej brzdy (to platí vcelku obecně při jakémkoliv výletu na kole)
  • Dejte si před odjezdem na dovolenou pár výletů na kole – ani ne tak kvůli výkonosti, ale kvůli bolesti sedící části těla po pár výletech

Kolize se obešla bez větších následků a tak jsme po chvíli chlazení našich zranění v moři pokračovali v cestě.

Je vcelku důležité, že dopoledne obecně na La Digue panuje odliv a pláže jsou takřka nekoupatelné – všude je velké množství korálů a řas a dostat se někam, kde je voda nad kolena je opět bez koupacích bot zhola nemožné.

Pokračovali jsme tedy dále směrem na Anse Fourmis, kde jsme došli k zjištění, že se opravdu nic nezměnilo a všechny pláže jsou „bez vody“. Vrátili jsme se tedy na jedinou malou plážičku Anse Patates, kde jsme si sedli na žulové kameny a nechali se šplouchat vodou.

Zhruba v půl jedné, kdy už byl příliv v plném proudu jsme se vypravili na oběd do Trip Advisorem a přáteli doporučené restaurace Chez Jules u pláže Anse Banane. Jídlo tady nebylo předražené a opravdu stálo za to – Octopus salad obsahoval opravdu velkou porci chobotnice a toasty u sebe měly velkou přílohu čerstvého ovoce (a samotné toasty byly taky super – byla v nich třeba i šunka a tak…). Celkem nás jídlo s pivem, tonikem, kávou a zmrzlinou vyšlo asi na 650 SCR. Hospůdka je koncipovaná jako bar vystrčený do pláže, což bylo zatím asi nejpříjemnější posezení za celu dovolenou.

Po obědě už bylo vody viditelně dost, takže jsme se vypravili na Anse Severe se záměrem vyplout dál na moře a objevit konečně něco víc než pár ztracených rybek. Zakotvili jsme v pravém cípu pláže a vyrazili. Vody bylo ve 14 hodin „tak akorát“ – člověk mohl plavat celou cestu až na širé moře, ale musel si dávat pozor na větší kameny a korály aby si neodřel nohy (a Zuzka pupek).

Jako potápěčský laik to popíšu zhruba takto – cesta se skládala ze čtyř fází:

  • Úlomky korálů v písku
  • Korály + tráva (která je za odlivu odkrytá slunci)
  • Hustý porost řas (s prvními rybami – sem jsme se dostali první den)
  • Korálové útesy s mrakem ryb

Překonali jsme první tři fáze a čtvrtá stála opravdu za to. Mnoho barevných rybek (ne jednotlivci ale celá hejna) a zajímavé útvary korálových útesů. Super.

Odpoledne jsme se vypravili na šnorchlování ještě na levém cípu pláže a dostali jsme se až k velkému kamenu v moři. Na levém cípu bylo více velkých ryb a z našeho pohledu byl trochu vhodnější (i cesta ke korálům byla kratší).

Po výlezu z druhého šnorchlování bylo moje vážné zranění už takřka zahojené, ale zuzčina noha začala připomínat modrou kouli. Takže jsme se vcelku bez otálení vypravili na hotýlek, kde jsme celý večer ledovali. Já sjel pro take away curry a koukli na film.

K odvozu take away jídla v košících pouze doporučím neskládat krabičky na sebe – mohlo by se vám stát, že polovina vašeho jídla skončí na silnici a v košíku a budete potom trochu naštvaní. Ne že by se mi to stalo – vyklopil sem pouze zhruba třetinu.

Den 10:

Ráno a dopoledne desátého dne bylo jediné za náš celý pobyt, kdy bylo opravdu zataženo a reálně pršelo. Po snídani jsme si tím pádem ještě chvilku natáhli a vyrazili na výlet na kolech až po desáté hodině.

Vzhledem k tomu, že zatím teprve probíhal příliv, tak jsme zvolili výlet na kole znovu do příjemného baru Chez Jules u Anse Bananas. Dali jsme si pivo a velký fresh, což bylo i při dešti dosti příjemné (i když tu pršelo a člověk by čekal ochlazení stále bylo parno a cca 28 stupňů).

Po občerstvení jsme se vydali zpět a koupili si jídlo v bezejmenném také away u přístavu. Krabičky jsme si odvezli na Anse Severe, kde jsme si jídlo snědli ve stínu stromů. Poté jsme se pustili do dalšího šnorchlování. Vypravili jsme se vcelku daleko v pravém cípu (až k velkým kamenům na širém moři) a lov přinesl svoje plody. Mimo mnoho nových rybek jsme (teda Zuzka) cestou zpět v řasách uviděli vodní želvu, která se sem přišla nasvačit.

Scéna přesně jako z filmu hledá se Nemo – želva si to prostě tak plachtí mořem, naoko líná a v pohodě. Sledovali jsme želvu asi 5 minut a Zuzka si jí dokonce i pohladila. Toto byl vrchol našeho šnorchlovacího lovu, který už se nepodařilo překročit (i když jsme později želvu chodili do stejné oblasti hledat – dokonce jsme od francouzských „kamarádů“ dostali info, že tam chodí pravidelně svačit).

Po šnorchlování jsme si zašli na procházku až k parku Reunion a tu jsme završili večeří v Georgies Pizza. Vypíchnu pár bodů večera:

  • Pouliční osvětlení na La Digue není – ulice osvětlují pouze cyklisti s čelovkami, přilehlé domy a rychle projíždějící auta
  • Domorodci nejsou nepříjemní ani nijak dotěrní – stačí si jich nevšímat, občas dát high-five trochu opitému domorodci a u případného pořvávání si nepřipouštět, že je na vás (nikdy nebylo)
  • Lokální restaurace musíte brát opravdu s rezervou a připravit se na čekání – my jsme pizzu dostali po hodině (byli jsme v pizzerii jako první), ale poté došlo dřevo a ostatní čekali ještě asi dost dlouho koukali na nebohého kuchaře, který s připravenými pizzami jen lomil rukama a ukazoval na vyhaslou pec
  • I když se La Digue zdá malý na kole, pešky to úplně malý ostrůvek není
  • Místní pavouci nejsou jedovatí 🙂

Den 11:

Náš poslední den s koly (bůh ví proč jsme se rozhodli dát si poslední den čistě pěší) byl ve znamení velkého výletu na druhou stranu ostrovu – konkrétně pak dorazit na pláž Anse Coco.

Vyrazili jsme k pláži Anse Grande, kde (stejně jako první den) panoval souboj vln z tří různých směrů. Vzhledem k odlivu se našlo více bilých odvážlivců, kteří si šli zaskákat do vln. Každopádně vzhledem k tomu, že jsme na nohách měli pevné trackové boty odolali jsme pokušení a vyrazili na track vyzbrojeni opalovacím krémem a litrovou flaškou studené vody.

Trasa na Petite Anse byla vcelku jednoduchá – vyběhlo se na kopec, zastrašili jsme pár ještěrek, které málem způsobili infarkt mladé Francouzce zatím co na ní její přítel koukal a pak seběhli dolů. Přivítala nás pláž s malým stánkem a seychelskou vlajkou. Stejně jako na Grand Anse se zde nedalo podle cedulí koupat, ale moře vypadalo o hodně klidněji.

Proto jsme vyrazili na další část přechodu, tentokráte už na Anse Coco. Tentokráte už byl výstup o poznání výživnější a předcházelo i několik atletických cviků přes popadané stromy po cestě. Když jsme dorazili na vrchol skály, která pláže oddělovala, byli jsme kompletně propoceni a v lahvi vody zbývala asi čtvrtina. V tento okamžik se ze solidarity netěhotná část výpravy odřízla od přístupu k pitné vodě. To jí bylo vynahrazeno laskavou nabídkou k omytí hlavy v moři, která sebou nesla primárně zalití pevných bot a ponožek mořskou slanou vodou. Nebyl čas řešit kdo je kdo – po krátkém vysvětlení, že jsem měl počítat s tím že moře není úplně klidné jsme se (někteří už úplně vyprahlí) vypravili zpět na pláž Petit Anse s jasnou vidinou vody z čerstvého kokosu. Pláž Anse Cocos byla mimochodem velmi krásná (jen to trochu kazil pocit, že mi teče do bot).

Domorodci provozující stánek ochotně za 100 SCR (tady jsme fakt nechtěli smlouvat) připravili velký kokos a přihodili k němu pevný čerstvý kokos. Zalezli jsme si do vybudovaných přihrádek z palmových listů a v klidu se svlažili kokosovou vodou. Následně jsme alespoň s domorodci vyhandlovali několik hezkých kokosových skořápek.

Po návratu na Grand Anse jsme bez otálení nasedli na kola a vyrazili směrem k našemu oblíbenému Take Away Gala. Jaké překvapení v neděli zavřeno (obecně neděle je opravdu mrtvý den na celých Seychellách). Proto jsme si dali špagety a smoked fish salat v pizzerii (opět nezklamala).

Odpolední šnorchlování a pokus o znovunalezení želvy s mobilem v ruce bylo bohužel neúspěšné. A tak jsme byli relativně brzy doma. Co s načatým večerem ? Procházka !

Vyrazili jsme do Trip Advisorem doporučeného Café Mimi, které jsme míjeli cestou zpět z Grand Anse vprostřed kopce. Tenkrát ještě otevřené. Neděle… Cestou jsme si ještě prošli pruh parku, kde jsme pochopili jak vypadá strom Takamaka.

Výlet do části, kam moc domorodců jen tak nedojde (je to fakt docela v kopci – vedro, dálka a tak …) ovšem Zuzka provedla názorný důkaz toho, že si muž vybírá ženu částečně podle svojí matky. Před očima se mi promítly zážitky z dětství, kdy moje maminka ve Francii otrhává veřejně dostupnou vinnou révu a meruňky za nedočkavého pokřikování nás chlapců, že nás někdo chytí. Z lokálních stromů jsme tak okusili – mango (to nám shodil dolů ze stromu kaloň), carambolu (ovoce ve tvaru hvězdy připomínající dužinu jablka), bread fruit (chlebovník, který jsme nakonec ochutnali až jako chipsy na pláži) a ovoce cheremoya, které bylo natolik nezralé, že se mi ho nepodařilo otevřít ani za použití otvíráku v podobě asfaltové silnice.

Zajímavostí při lovu ovoce „na černo“ bylo studium chování místních slepic. Zatím co v Čechách standardně slepičky chodí v po zemi a papají zrní, na Seychellchá se schovávájí přimo ve stromech a ozobávají ovoce. Pocit, kdy jdete na černo utrhnout ovoce a najednou na vás vyletí slepice, je k nezaplacení.

Ikdyž bylo ukradené ovoce fajn začal nás tížit reálný hlad. Ten se u netěhotné části výpravy projevoval nevrlostí a u těhotné neustálým brebentěním o jídle. A tak nám cesta k restauraci Zerof rychle utekla …

Zerof nám byl doporučen kamarády jako fajn místo, kde večer dělají all you can eat bary za 300 SCR na osobu. Když jsme v 18:30 dorazili k branám restaurace, tak už nás začátek baru v 19:00 nemohl rozhodit. Objednali jsme si pití a poctivě čekali. Vzhledem k tomu, že jsme neměli rezervaci, posadili nás vedle postaršího páru, který také vyčkával. Paní u vedlejšího stolu z neustálého přerovnávání příborů ze strany na stranu začaly kanout na stůl sliny.

Cca v 18:45 (ano hlad mě nutil počítat minuty) se začal zvučit místní umělec, kterého si budeme navždy pamatovat jako „reggae Ovce“. Nejdříve pustil ze synťáků podkladovou muziku a potom začal zpívat. Zkoušeli jsme mečení (k nelibosti okolních stolů) napodobovat, ale nedařilo se. Asi to bylo vážně umění. Od ostatních stolů navíc pravidelně sklízel potlesk, což na mě uvalilo k nevrlosti i smutek.

V 19:00 servírka nahlas řekla, že bar začíná. Paní od vedlejšího stolu vystartovala takovou rychlostí, že jsme ani nevěřili, že se jedná o seniora. Bar byl zahlcen během zhruba 10 vteřin právě v okamžiku kdy pan ovce finishoval své kytarové sólo. Museli jsme si ještě chvilku počkat než si kobylky roznesly svoje talíře a začaly hlasitě konzumovat jejich obsah.

Realita byla taková, že jsme v Zerofu měli asi nejlepší večeři za celou dobu. Když odhlídneme od divných sousedů a pana ovce, tak si Zuzka dala skvělé kuře (stehýnka byla vzhledem k pravidelnému tréninku místních slepic v korunách stromů enormně velká a šťavnatá) a já si pochutnal na tuňákovi (trochu kremace, ale dobře ochucená) a úlovku dne – mořské rybě, ke které jsem neměl výtku. Také jsme tu po čtrnácti dnech uviděli rajče. Zuzka snědla asi tři misky.

Po večeři formou bufetu jsem si dal esspreso, které konečně nechutnalo jako JAR. K tomu jsme přikousli lokální zákusky, kde vynikl malý bochánek, který byl zalitý asi celým panákem lokálního rumu Takamaka. Štestí…

Den 12:

Snídaně byla tentokráte opravdu propadák – už dokonce chyběly i toasty. Omeleta s omeletou a kouskem avokáda. Zuzčina chuť na mango (které jako jediné stálo na snídani za to) byla nevyslyšena.

Dnešní den byl ve znamení pěšího výletu. Vrátili jsme kola a vyrazili směrem do parku Reunion, který jsme chtěli projít v pohodě ještě jednou a vykoupat se na plážičce Source d’Argent. Namazali jsme se proto od hlavy k patě krémem, obuli žabky a vyrazili.

La Digue nám dal ochutnat pořádného jasného parného dne a poučeni z minulého úžehu jsme se chovali zodpovědně. V domnění, že ušetříme pár šušní za pronájem kol (které jsme nepřiznávali nahlas, ale tady se přiznáme), jsme obnos na pronájem kol utratili už po cestě tam za studenou vodu. No nic …

Do parku jsme se těšili především na věci, které jsme poprvé neviděli – plantážnický dům, velkou skálu a vanilkovou plantáž. Bohužel už jsme všechny viděli, akorát jsme to nevěděli. Vanilková plantáž bylo stromořadí, které lemovalo silnici a vypadalo jako prostý lesík. Plantážnický dům byl dům, který byl hned u vchodu (navíc jsme se podívali dovnitř, kde byly dva otevřené pokoje s podivným mixem původního nábytku, moderních matrací a dětské postýlky z 21 století. Dodnes nevíme jestli se tam dalo přespat za úplatu, nebo jestli se snažili šikovně fingovat starožitný nábytek moderním v důvěře, že si hloupý turista nevšimne (i tomu bychom věřili). No a Giant Rock byl šutr u obřích želv (akorát, když jsme nevěděli, že je to GIant Rock nepřišel nám tak výjimečný). I tak byla ale procházka velmi příjemná.

V hospůdce před pláží jsme si dali pivo a ochutnali jsme brambůrky z chlebovníku (bread fruit). Ty rozhodně doporučujeme ochutnat, protože jsou chuťově daleko zajímavější než bramborové klasiky.

Po krátké koupačce na pláži jsme vyrazili směr take away Gala, kde jsme si dali rychlý oběd. Po obědě jsme se vypravili osprchovat se domů a vyzvednout pasy, kvůli kterým nám ráno neprodali lístky na meziostrovní trajekt.

Poslední rozloučení s indickým oceánem proběhlo na naší oblíbené pláži Anse Severe. Dodnes nerozumíme tomu jak na ostrovech funguje odliv a příliv, ale poslední koupání v 16:00, kdy bylo normálně již vody až po krk po pár metrech pláže, bylo na naší poslední koupačce ve znamení klopýtajících turistů daleko na pláži. Voda po kolena byla evidentně i tam, kde jsme normálně rádi šnorchlovali. Proto jsme se pouze rychle ošplouchli, dali si poslední kokos na pláži a vyrazili zpět na hotýlek.

Myšlenka romantické večeře v našem hotýlku se rychle rozplynula poté co nás majitelka hotelu nechala sedět asi půl hodinu samotné u stolu v prázdné restauraci. Po cca 30 minutách přiběhla s dotazem, jestli je vše v pořádku. Můj pohled a tisíce pozabíjených much na stole jí musely vcelku jasně vylíčit naší náladu a tak rychle odběhla pro jídelní a nápojový lístek. Večeře nakonec dopadla docela dobře, protože naštěstí alespoň kuchař nebyl totální nemehlo, ale byli jsme tak nějak potichu rádi, že jsme to zkusili až na závěr.

Po večeři jsme si na pokoji zabalili. V ten okamžik přišel drobný šok – chyběly šnorchly a potápěčské brýle, které jsme nechali sušit na balkónku naší chatičky uvnitř resortu. Od vedení hotelu jsem se velké podpory nedočkal, a tak jsme si uvědomili jednu důležitou věc. Furt jsme v Africe, a pravděpodobně jsme měli velké štěstí, že se nám ztratili pouze šnorchly a ne třeba naše fusaky na pláži, kde jsme nechávali mobily, tablet a peníze.

Poučení z tohoto dne:

  • Pro koupi lístků na trajekt mezi ostrovy potřebujete pasy – je docela opruz se vracet zpět na ubytování obzvláště když už nemáte kola
  • Kola se vyplatí, jinak to propijete ve vodě
  • I na Seychelách se bohužel občas něco čmajzne, a tak je základní obezřetnost důležitá (rozhodně se nemusí přehánět)
  • Nemusíte mít výčitky, že nechodíte do hotelové restaurace jíst – stejně vás nikdo nepřivítá

Den 13:

Cesta domů začala snídaní s mangem. To byla pozitivní zpráva – majitel s majitelkou se s námi skoro vůbec nebavili (což mi přišlo přinejmenším divné), ale to jsme už neřešili. Vyrazili jsme na naše trajekty. Kupodivu oba dva trajekty proběhly velmi klidně a už se neopakovala scéna s zvracejícími národy.

Cestou jsme si dali fajn jídlo v přístavní restauraci, které bylo za překvapivě rozumné peníze (asi 300 SCR celý oběd). Vzhledem k času jsme se rozhodli, že naposledy pojedeme autobusem. Rozhodnutí padlo okamžikem, kdy na nás v 35 stupňové výhni s 20 kg batohem na zádech zavolal okolo projíždějící taxikář. Po chvilce smlouvání jsme se dostali na cenu 250 SCR za dopravu z přístavu na letiště. Což byly mimochodem přesně všechny SCR, které nám zbyly.

Seychelské letiště je relativně maličké – venkovní část je dost ošklivá a přilehlé café opravdu není hezký zážitek. Poprvé sem tu také ochutnal točený Sey Brew. Doporučuji Sey Brew pít výhradně z lahve.

Po odbavení se člověk dostane do příjemného malého terminálu, kde je několik již příjemných kavárniček a Duty Free obchůdků. Důležitou informací je, že si člověk může odvézt maximálně 2l tvrdého alkoholu na osobu. Po těžké matematice u regálů jsme se dostali kombinací flašek Takamaka rumu na 3,8 litru pro dvě osoby, který je na letišti opravdu za skvělé ceny (cca 220 SCR oproti 300 – 350 SCR mimo duty free zónu). Letištní hala je klimatizovaná, nesmrdí a poskytuje hodinu volného internetu, takže nám čekání uteklo relativně rychle.

Následující lety popíšu v několika bodech:

  • Vzlet na malém letišti není tak hrozný, jak jsem očekával (ani jednou jsem nekřičel a neuronil jsem ani jednu slzu)
  • Pokud je Etiopská kuchyně na pevnině jenom z poloviny tak hrozná jako jídlo co jsme dostali na palubě obou letů, tak opravdu Etiopanů lituji
  • V Boeingu 737 jsou nejlepší místa hned za první třídou
  • Potvrdilo se nám, že Afričani při cestování dělají nechutné věci asi pro zkrácení času naschvál – smrkání do žínky, neustálé popotahování a chrochtání, umývání si řitě na záchodech mokrým hadrem, který chodí omývat k umyvadlům a mnoho dalších
  • Na argument, že wifi v letištní restauraci nejde, protože internet nejde v celé Etiopii, nelze říct jediné slovo
  • Večerní letiště Adis Ababa je daleko přívětivější než ranní ale také daleko plnější
  • Jakmile se dostanete ke gate na letišti Adis Ababa, není ŽÁDNÁ možnost koupit si vodu – jediná varianta je napít se z kohoutku a to raději nepít už nikdy
  • Zkuste si vyjednat jednu řadu sedadel ve dvou při check-inu, výrazně to pomůže si alespoň trošku odpočinout

Nikdy jsem si nemyslel, že budu tak nadšený z ranního kafe z mekáče a snídaně, která se skládala z celozrnné bagety s rajčaty, šunkou a rukolou. Byl jsem.

Cestu Student Agency provázelo několik vtipných konverzací řidičů, kteří první půl hodinu řešili jak mají rádi instantní nudle (trochu mi to připomnělo naší exkluzivní instatní polévku s kokosovým mlékem, ale nenašel jsem odvahu se svým amatérským příspěvkem vstoupit do diskuse expertů).

Na zastávce na stadionu ve Vídni jsme se náhodně zapovídali s dvěma čechy a zjistili jsme, že naše 28 hodinová cesta je oproti jejich 40 a 37 hodinové cestě vlastně docela OK.

 

Možná to tak z tohoto cestopisu nevypadá, ale předsvatební cestu jsme si náramně užili. Rozhodně byla plná zážitků, na které se jen tak nezapomíná.

Nicméně příště s Bivojem pojedeme asi do itálie 🙂 Takovouhle romantiku si necháme zase až za odměnu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Please follow and like us:

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *